Agrese vůči církevním památkám

 

Zdenka Paloušová, Národní památkový ústav, ú. o. p. České Budějovice 

Na sklonku starého a na prahu nového tisíciletí, z něhož jsme „ukrojili“ sotva dva roky, se opět začaly zvyšovat počty loupeživých nájezdů vůči kostelům, kaplím a exteriérovým kultovním památkám. Nedosahují sice naštěstí úrovně počátku 90. let, ale množství odcizených předmětů kulturní hodnoty je značné. Ze 14 objektů bylo v tomto roce odcizeno 82 artefaktů. Tato alarmující a zároveň kormutlivá skutečnost opět přináší bezpočet zamyšlení nad otázkami proč se tak děje a jak se vlastně bránit? 

Inspirativní pro preventivní obranu může být tzv. Desatero pro duchovní správce, jak trochu s nadsázkou nazvali policisté ze skupiny ochrany kulturního dědictví Odboru obecné kriminality ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia v Praze svých několik rad. nejdříve je uvedu, poněkud v parafrázované podobě, ale při zachování podstatných doporučení. Použiji je jako osnovu pro poznámky ze zkušenosti „památkáře polem pracujícího“.

Nyní tedy ona doporučení:

Zkontrolujme při odchodu z kostela, kaple, fary, zda je správně zamčeno, zda dveře doléhají. Nelze opouštět tyto objekty nezajištěné alespoň obvyklým způsobem. Při dlouhodobém opuštění objektu platí doporučení jako pro občany, odjíždějící na dovolenou.

Pokuste se docílit, aby objekty měly zabezpečovací elektronický systém. Pokud patříte mezi šťastné a Vámi spravované objekty mají instalovaný EZS, je nutné jej zapínat, obsluhovat a pečovat a jeho bezporuchový provoz.

Ukládejte liturgické náčiní, které není při bohoslužbách používáno, na bezpečné místo, nejlépe v trvale obývaném objektu nebo jej přesuňte do depozitáře. Toto doporučení platí obzvláště pro předměty, jež byly v minulosti publikovány knižně, jakýmikoli sdělovacími prostředky nebo vystavovány.

Důležité je shromáždit a pořídit veškerou dostupnou obrazovou dokumentaci, nejlépe fotodokumentaci a odborný popis všech předmětů kulturní hodnoty, nacházejících se v objektu.

Je velmi zapotřebí při každé příležitosti šířit mezi farníky nutnost ochrany kulturního dědictví.

Nanejvýš je nutná zvýšená opatrnost při jednání s neznámými osobami, pokud možno je nevpouštět do objektu.

Je praktické být v dobrém kontaktu s orgány policie a státní památkové péče.

Je-li plánována rekonstrukce objektu, je bezpodmínečně nutné zajistit bezpečí pro předměty kulturní hodnoty, nejlépe je z objektu skutečně odstranit, nebo je zajistit všemožně před odcizením.

Docílit kontrolu i nad objekty, které nejsou běžně používány, především pomocí sympatizujících občanů farnosti.

Při manipulaci s předměty je nezbytná spolupráce s orgány státní památkové péče. 

Hned první poznámka – život je plný paradoxů – rozhovor s vedoucím shora jmenovaného policejního pracoviště s názvem „Věčný boj se zlem“, uvedla Revue ANTIQUE. Reportáž je v časopisu umístěna na stránce s rubrikami „AUKCE“.

  

Agrese v nás

Co tedy počít? Jak zabránit, aby zřetelně propuknuvší zlo, léta uměle a zdánlivě regulované totalitním režimem a podporované tvrdě ateisticky směrovaným školství vítězilo nad slušností, poctivostí, aby národní kulturní dědictví, které valná většina občanů této země není příliš schopna vnímat, nebylo agresivně napadáno a odcizováno?

Při rozhovorech s lidmi při stovkách služebních cest samozřejmě „přišla řeč“ na pana faráře, kostel, kapli, faru, na sochy a obrazy. Mnou získané dojmy z těchto velmi neformálních rozhovorů jsou poměrně tristní.  

Uvědomuji si, že tyto řádky se dostanou ke čtenáři většinou poučenému, ale nemohu jinak, než se podělit o neblahé zážitky. Předchozímu režimu se podařilo vložit do povědomí běžného občana odpor, mnohdy až zášť, závist a nenávist proti všemu, co jen trochu představovalo nebezpečí odlišné ideologie, než byla ta oficiální. Zároveň ona závist je namířena i proti jen tušenému bohatství, jistěže nazíranému z hlediska peněz. Duchovní jsou pak předmětem zášti jako něco zbytečného, neboť jak je v Čechách zvykem – „čemu nerozumíme, to odmítáme, popřípadě zakážeme, a nebo rovnou zničíme“. A tak sklízíme ovoce, které tiše zrálo desítky let, ve formě nezřízené chtivosti, touhy po okamžitém zbohatnutí, bez ohledu na způsob.  

Možná, že předchozí režim obviňuji neprávem, možná, že skrytá agrese je v nás hluboce zakořeněna již z dob časnějších. Tento současný stav jistě připomíná opakovaná období obrazoborectví rovněž atribut předchozí doby), vždy spojená s obdobím nesvobody a zmanipulovaného vědomí.

Vykročili jsme do éry nové, označované za demokratickou, aniž jsme byli schopni alespoň nazvat pravými jmény skutky, kterých jsme se dopouštěli, nebo jim jako němí a vystrašení svědci přihlíželi.

Proč nedrancovat kostely, které zůstaly zachovány, když bez jakéhokoliv trestu zůstala rozhodnutí a činy, jejichž výsledkem byly demolice kostelů v pohraničí a vojenských prostorech a nejen tam.  

S údivem dnes sledujeme v televizních reportážích nebo v časopisech záběry ze soukromých interiérů v majetku politiků, vědců, různých odborníků, umělců, vyzdobených sakrálními památkami, které přece nebyly běžně na trhu a hranice byly přece přísně střeženy. Těžko bylo možné si tyto předměty přivézt z ciziny, navíc v této zmíněné výzdobě převažují sochy sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie Svatohorské. Jak se k nim noví vlastníci dostali? nevzniklo ono zlořečené odbytiště daleko dříve než padla železná opona: A na vlastní půdě?  

A jak se s těmito činy – krádežemi a loupežemi uměleckých děl a překupnictvím – vypořádal demokratický režim?

Odcizení předmětu kulturní hodnoty je stále kvalifikováno stejně jako odcizení automobilu, počítače, vyloupení samoobsluhy – zákon na toto pohlíží stejně jako na ztrátu předmětu, který lze okamžitě nahradit. Neexistuje jiný paragraf trestního zákona a logicky není pro dokázaný skutek odcizení uměleckého díla jiný, tedy vyšší trest a skutek je promlčitelný po stejném období. Bohužel, takový je stav, opět u nás, přestože tolik chceme do té zaslíbené Evropy, nejsme schopni přijmout její zákony. Na druhé straně, abychom nepůsobili zaslepeně, běda nám, přijmeme-li s novým trestním zákoníkem i institut „bona fidae“ – neboli dobré víry. Již několikrát jsme na tuto pevnost narazili, při pokusech o navrácení zavlečených uměleckých děl ze sousedních zemí. Předmět, koupený z druhé ruky, v dobré víře o jeho původu, je již čistý. I když je později identifikován jako pocházející z trestné činnosti, nemůže být zabaven bez odpovídající peněžité náhrady.

V souvislosti s tímto očištěním podloudného předmětu vytane, zasuta v podvědomí, odpověď vysokého politika na otázku k problému špinavých peněz : - „Špinavé peníze – co je to? Neznám“.  

V průběhu několika málo let  od počátku tzv. sametové revoluce se opět vlastně přihlíží tomu, jak drancování uměleckých památek, tedy výprodej národního kulturního dědictví, prorůstá s téměř nejodpornějšími trestnými činy jako je prostituce, drogové dealerství a praní špinavých peněz (které však neexistují). Národní kulturní dědictví je přitom vyprodáváno vlastně hluboko pod cenou, svou skutečnou cenu získává většinou až v cizině, až když je „vypráno“ a v dobré víře zakoupeno.

Potom přicházejí na řadu dobře míněná doporučení ve formě desatera, apelujícího na vlastníky nebo správce těchto památek.

 „Může za to církev!“

Jak jsou na tom vlastníci a správci?

Také sklízejí plody sémě, zasetého v předchozích dobách a v nové době nepozorovaně zalévaného. Nikdo jim už vlastně v práci nebrání, měli by se v maximální míře věnovat pastorační činnosti, snad by přece jen mohli pozitivně ovlivňovat populaci, působit jako protiváha nezřízené propagace násilí a materialismu, které nás téměř bez přestávky zasahují z kteréhokoliv sdělovacího prostředku. Ale jsou sami. Doba je na hony vzdálena vizi, že bude dostatek nových kněží, že budou obsazeny fary a bude mít kdo pečovat o svěřené farnosti a kulturní dědictví.

Často podléháme obecné psychóze, že si církev nehlídá své majetky, proč by se nekradlo, když je to tak snadné a podobně.

Ale čí jsou to majetky?! Uvědomujeme si všichni, že církev je pouze nešťastným správcem, že jsou tu obce a stát, které by měly v maximální míře přispěchat na pomoc? Jak můžeme obviňovat někoho, že nemá kostely zabezpečené, když nejsou peníze na jejich běžnou údržbu a velké množství z nich potřebuje generální rekonstrukci. V jakém stavu je movité kulturní dědictví?: dřevo – architektura oltářů, sochy atd. – je z 80% zasaženo červotočem, obrazy jsou plné krakelů, mnohdy již špatně čitelné, plátna zteřelá. Jeden duchovní správce má pečovat o 10 kostelů, o stejný počet rozbitých a rozchvácených farních areálů, které již dávno nejsou schopny plnit funkci hmotného zázemí.

Často se necháváme strhnout k tomu, abychom hledali a označovali viníka, který se nabízí nejblíže. Několik stránek by zaplnil seznam objektů, pro které jsme žádali finanční krytí z EZS, jen několik řádek by stačilo na výčet těch šťastných. Nebýt štědrosti a spolupráce bývalých obyvatel pohraničí, byl by tento stav ještě mnohem horší.

Ještě dnes je možné od starosty poměrně větší obce dostat odpověď na otázku, jestli se v kostele v jejich obci slouží mše – že neví, duchovního správce nezná a neví, odkud k nim dojíždí. Vnější stav kostela mu leží na srdci, ale už neví, že bez jeho pomoci, resp. obce může být špatný stav jen obtížně odstraněn.

I když je možné žádat stát o zařazení do fondů na opravy, téměř veškerá administrativa žádosti a organizace vlastní obnovy opět leží na tom samotném duchovním správci. A naopak, jak může chudá obec finančně pomoci při opravě kostela? Jak by obstál starosta, kdyby navrhl zastupitelstvu, že část rozpočtu bude věnována na údržbu sakrálních památek? V obci jsou ve strašném stavu komunikace, není čistička, chybí vodovod, je třeba zavést plyn, v kanceláři se píše na prastarém psacím stroji. A zpět ke shora uvedenému – občan si nenechá ohrozit své jistoty něčím, co nevnímá, co je předmětem při nejlepším jeho lhostejnosti. Proč jsme se v péči o církevní objekty nepoučili u sousedů, proč jsme reflektovali pouze na supermarketovou kulturu? Jistěže se kruhem vracíme k onomu dávno zasetému a současně zalévanému seménku. 

Jak z tohoto začarovaného kruhu ven?

O těchto problémech samozřejmě vědí i ti, kteří organizují zločin, kteří chystají napadení kostela, vždyť rostli ve stejné společnosti.

Vědí, že si jich nikdo nevšimne, když si prohlížejí vnější zabezpečení kostela, mohou se i představit jako zástupci stavební firmy, někteří i pro nějakou skutečnou firmu na opravách v objektu pracovali.

Vědí, že napadení kostela bude zjištěno nejdříve za 14 dní a pro zkušené lupiče stačí mnohem kratší doba, aby se kořisti zbavili.

Pokud se zdají tyto řádky poněkud hysterické, podpořím své úvahy přesnou citací z již zmíněné reportáže s pplk. Mgr. Františkem Prokopiem:

„Otázka: Jak těžké je tyto předměty najít a znovu vrátit původním majitelům?

Odpověď: Je to těžké, pracné a dlouhodobé! Pokud se umělecký předmět podaří nalézt v zahraničí, dostává se zpět obtížně, zejména když je trestní řízení již ukončené nebo je neznámý pachatel. Kupříkladu případ série vloupání na jižní Moravě do hradů a zámků Vizovice, Buchlovice, Lednice a Valtice z let 1990 až 1992 se táhne dodnes. Tehdy bylo ukradeno 42 obrazů, porcelán a příbory v hodnotě přes deset milionů korun. Tři obrazy se našly na aukci Dorothea ve Vídni. Zbláznili jsme rakouskou policii, oni našli dalších pět obrazů, zablokovali je a my nejsme schopni je dostat zpět. Je to otázka finančních prostředků. Ministerstvo kultury doporučí záležitost vyřešit Okresním úřadům ve Zlíně a Uherském Hradišti a ty na to nemají peníze. Pokud se pohybujeme v oblasti trestního řízení, existuje ještě naděje. Když se podaří předmět nalézt u druhého nebo třetího majitele, který ho nabyl v dobré víře, je celá záležitost komplikovaná. Předmět lze novému majiteli odebrat, ale musí se mu nahradit. Kdo to zaplatí?! Pachatel? Pokud se předmět ještě nachází v prodejně starožitníka, tak je to dobré. Na západě existují jiná pravidla než u nás. Starožitník v zájmu zachování dobrého jména často dává předmět policii k dispozici do vyšetření případu a od celé záležitosti se distancuje v souladu s kodexem starožitníků. Pokud by se zachoval jinak, vystavuje se nebezpečí ztráty důvěry a třeba i živnosti a existuje reálné riziko, že by již nikdy nemohl v tomto oboru podnikat. U těchto starožitníků se setkáváme s ochotou spolupracovat, nebývá problém zjistit překupníka a další styky. On předmět vydá, pokud ho má ještě v komisním prodeji, ale v případě, že mu vznikly nějaké náklady, například restaurováním, chce je uhradit. Jde o vysoké částky, na které po pravdě řečeno nemáme. Přitom objasněnost případů je okolo 30 % a řada předmětů by se mohla vrátit zpět. Jestliže se jedná o předmět, který byl v majetku okresních úřadů nebo v jejich správě, tak jejich finanční rozpočet vyčerpá oprava místní silnice. Na kulturu sice něco dostávají, ale rozhodně to nemůže stačit na náhradu předmětu zahraničního subjektu, který ho dostal v dobré víře. Pokud je cenný obraz v péči ministerstva kultury, víme, jak to vypadá se státní pokladnou... Když je trestní řízení skončené, kdo zaplatí advokáta na vymáhání občanskoprávní cestou? Advokát např. v Rakousku si může účtovat až 20 % z ceny předmětu. Když je obraz oceněný na dva miliony šilinků, tak si to spočítejme... Jakmile předmět opustí hranice naší republiky, je obrovský problém ho dostat zpět i v případě, že se ho podaří najít. Přitom nám partneři v zahraničí vycházejí vstříc, ale rakouská nebo německá policie to ze svého hradit nebude! Jeden takový případ by mnohdy vydal za celý rozpočet okresu. Ministerstvo kultury okresům sdělí, že se jedná o jejich majetek a starejte se! Vedoucí odboru kultury si rozmyslí jít do kauzy, když ani není jisté, že advokát spor vyhraje. Ochrana kulturního dědictví se ještě nestala politickým problémem. Ještě jsme nedospěli k poznání, že zbavením se tohoto dědictví ztrácíme identitu jako národ. Takové řeči, že až budeme bohatí, tak to koupíme zpět... Obchodník nám mezi čtyřma očima řekne, že se mu podaří vyvézt prakticky cokoli, co bude chtít! Proto se v tomto stavu snažíme soustředit na prevenci trestné činnosti.

Otázka: Koncový sběratel přece musí vědět, že jeho vytoužená gotická Madona získaná od překupníka je kradená.

Odpověď: Souhlasím, ale je neobyčejně obtížné dostat překupníky a vůbec kohokoli k soudu. Většina odcizených předmětů končí v soukromých sbírkách jako dekorace. Stává se, že celá jedna generace nemá možnost spatřit vzácný obraz, který visí u někoho v pokoji. Později ho někdo zdědí, prodá a obraz se znovu dostává do oběhu. Po dvaceti i více letech se může zjistit, odkud pochází. S časem nastupují lhůty promlčení, které se od sebe v různých státech světa liší. Nekalé obchody podporuje značná anonymita. Kdo bude v Japonsku zkoumat, odkud je například gotická Madona?! U krádeže takové vzácnosti, ceny třeba čtyři a půl milionu korun je promlčecí lhůta 20 let. Přitom zloděj za krádež dostane 4 roky... Obchodníci většinou čekají, až se na záležitost zapomene, a teprve po čase uskuteční prodej. Není neobvyklé, když sochy ukradené ve dvě hodiny odpoledne se druhý den ráno objeví v Rakousku, kde čekají na vhodnou příležitost.“

Kdo tedy za to může?

Neradostné čtení. Doporučuji tento rozhovor k přečtení v úplnosti. Pokud vyslovuje značné obavy o osud kulturního dědictví národa vysoký policejní důstojník, měli bychom se skoro začít bát.

Domnívám se, že my už se bojíme dostatečně dlouho, ale kdy se začnou obávat odpovědná místa? Anebo je to tak dobře?

Přece se nelze domnívat, že jsou představitelé farností schopni tomuto důsledku stavu společnosti bránit sami, nebo že vrácením majetku církvi se společnost zříká odpovědnosti za národní kulturní dědictví a problém bude vyřešen. 

Tajit informace, nepublikovat, ukrývat předměty?

To je další strana téhož problému. Naše národní kulturní dědictví by si v co největší míře zasloužilo publicitu, kostely by měly sloužit nejen jako chrámy Páně, ale jako expozice toho nejlepšího, co za staletí u nás bylo vytvořeno. Nejen Slovo Boží, ale i vše, co k oslavě Boží bylo vytvořeno, by mělo a mohlo působit na změny v duši soudobého člověka. Ale byli jsme zahnáni do úzkých. Nejdříve agresivní ideologií a nyní jinou formou agrese.

A tak se snažíme a nejspíš musíme ukrýt nejlepší díla výtvarného umění, s úlekem čteme odborné stati, věnované určitému předmětu, která se většinou neobejde bez lokalizace, sami v tomto ohledu publikujeme co nejméně. I tato omezení však nesou ovoce trpké. Zatímco by především regionální periodika a topografické edice měly být tímto naplněny, měly věnčit glorifikací regionální kulturní dědictví, otvírat tak oči obyvatelům farností, aby se jejich mysl naplnila oprávněnou pýchou a ostražitostí zároveň, my téměř hlídáme jeden druhého, aby nadšenou statí o skvělém díle „nepustil“ informace, které by mohly být tzv. návodné. Přijali jsme z donucení tuto defenzivní úlohu a opět se z nás stali ustrašení diváci, ne úplně němí, ale někteří z nás jsou patrně stiženi hůře – nevidí a neslyší.

Snažíme se ze všech sil pracovat na dokumentačních pracích a podílet se na stavbě jednoho z pilířů naší činnosti – na ISO, přinášíme velmi dobrou obrazovou a písemnou dokumentaci o církevním mobiliáři, ale o to více se z výjezdů vracíme zneklidněni nad tím, co jsme právě spatřili.

Na otázku, kterou jsem si položila v úvodu posledního odstavce nejsem schopna jednoznačné odpovědi. Z mé strany patrně bude znít negativní – pro publikační činnost a pozitivní – pro ukrytí předmětů. Já se patrně obávám více než ostatní, ale stačí nahlédnout do statistiky v odstavci věnovaném ISO. 

Vyšlo tiskem, in Výroční zpráva Státního památkového ústavu v Českých Budějovicích 2002, České Budějovice 2002, s. 238-245.