Zvony
Nové zvony a péče o staré zvonařské památky
Praxe pořizování nových souborů zvonů nebo doplňování historických zvonařských děl zvony novými je dnes různá. Odlišnosti najdeme mezi jednotlivými církvemi, v římskokatolické církvi pak mezi biskupstvími i farnostmi. Někdy se vše ponechá na zkušenostech dodávající zvonařské firmy, jindy se po celou dobu vzniku zvonu angažuje celá farní obec a na pořízení zvonů spolupracují další odborníci. Návrhy nových zvonů a jejich souborů, doporučení, kolaudační protokoly nebo posudky zpravidla vždy obsahují nějaké, ať už konkrétní, nebo velmi obecně formulované poukazy na texty normativní povahy - různé směrnice a nařízení. Ty se týkají nejen zvonů nově litých, ale i péče o zvony staré. Dostupnost těchto textů je velmi malá, a proto jsou zde některé zveřejněny. Všechny lze brát jako hodnotné východisko, pramen znalostí a srovnávací materiál.
V Čechách a na Moravě se tradičně užívají Základní směrnice pro kolaudaci zvonu zvonu z roku 1959. Výchozím textem pro ně byly německé směrnice pro posuzování nových zvonů, nazývané podle místa vzniku také Limburské směrnice pro posuzování zvuku zvonů, z roku 1951. S vývojem nauky o zvonech v Německu byla česká kampanologie vždy spjata. Ve 20. a 30. letech 20. století tak byli v Čechách jako uznávané autority hojně citováni především Heinrich Otte, Peter Grüesbacher, Karl Walter a Hugo Löbmann. Opíral se o ně královéhradecký prelát Hugo Doskočil a také vyšehradský kanovník Václav Müller. Müllerově kampanologické práci poskytlo potřebnou počáteční oporu a důraz pelhřimovské "Chrámové družstvo pro Republiku československou", založené roku 1922, a v něm především pelhřimovský děkan František Bernard Vaněk. Kanovník Müller se velmi brzy stal mentorem tajemníků družstva Jana Sládka a Jaroslava Dobrodinského, z nichž druhý byl potom dlouhou dobu jediným kompetentním znalcem zvonů v republice, který dovedl objektivně posoudit jejich hudební kvalitu, ale uvědomit si také historickou cenu a památkovou hodnotu. Dobrodinský byl také spoluautorem zmíněné české směrnice z roku 1959 (podílel se na ní mj. také zvonař Rudolf Manoušek). Její závaznost je dnes jen fakultativní a mnohdy spíše záležitostí dohody. Nemohla už také dodatečně zohlednit německé "Vysvětlení k Limburským směrnicím", které mimo jiné zdůraznilo význam zachování historických a památkově cenných zvonů a správné péče o ně.
Změněná politická a společenská situace v Československu po roce 1989 konečně umožnila návrat zvonů do věží, poloprázdných od rekvizic druhé světové války, a také jejich svobodné užívání. To bylo jedním z důvodů vytvoření aktuální církevní normy upravující správnou údržbu, opravy a restaurování zvonů: Interní normy České biskupské konference č. 10/1998 - Péče o zvony. Pro srovnání a další informace, například o svařování zvonů, můžeme využít německou směrnici Restaurování zvonů, přijatou ekumenickým Poradním výborem pro německé zvony v roce 1990 (nelze ji však vcelku přebírat pro české poměry, protože obsahuje některé diskutabilní body).
Přestože jsou k dispozici tyto vyjmenované pomůcky, je na místě zdůraznit, že každý zvon je individualitou a podle toho je třeba k němu přistupovat a posuzovat jej v kontextu s jeho příslušenstvím (závěsem - hlavou, způsobem zavěšení, srdcem aj.), umístěním ve věži a vždy v souvislosti s místními podmínkami a popřípadě i s dalšími zvony v souboru.
Radek Lunga