• Kolaudace zvonu
• Limburské směrnice
• Péče o zvony
• Restaurování zvonů
• Nápisy na zvonech v Čechách
• Rekvizice českých zvonů za 2. světové války

Rekvizice českých zvonů za 2. světové války

V březnu roku 1940 vyšel v Německu zákon o čtyřletém hospodářském plánu na shromáždění neželezných kovů,¹ jehož realizací byl pověřen Hermann Göring. Podle tohoto zákona měly být shromážděny bronzové zvony a měděné části budov z území celé Říše a neodkladně poskytnuty jako materiál pro budoucí potřeby zbrojního průmyslu. Prostředky na sejmutí a odvoz zvonů se čerpaly z říšské pokladny. Právo udělení výjimky z povinnosti odevzdat zvony, popřípadě měď, příslušelo říšskému ministru hospodářství.

¹ Anordnung zur Durchführung des Vierjahresplans über die Erfassung von Nichteisenmetallen. Vom 15. März 1940 (in: Reichsgesetzblatt, Jg. 1940, Teil I, Nr. 48, ausgegeben zu Berlin, den 18. März 1940, s. 510)

Sledování osudů českých bronzových zvonů a jejich užití pro potřeby německého průmyslu v rámci takzvané rekvizice komplikuje skutečnost, že po rozbití republiky a vzniku tzv. Protektorátu Čechy a Morava se území bývalého Československa (odhlédnuto od Slovenska) rozpadlo do více správních celků. Kromě kompaktního protektorátu tu byly okupované pohraniční oblasti, rozdělené mezi několik říšských žup: Sudetenland, Bayern, respektive Niederbayern - Oberpfalz, Oberdonau, Niederdonau.

Co se týče zvonů z okupovaného pohraničí, nebyl dosud vůbec vytěžen tzv. Glockenarchiv, uložený dnes jako součást muzejního archivu Germanisches Nationalmuseum v Norimberku. V následujícím textu jsou proto pasáže týkající se zvonů z pohraničního území stručnější. Je to však způsobeno tím, že někdy si informace z různých pramenů protiřečí a literatura k tématu prakticky neexistuje. Naproti tomu odvoz zvonů z Protektorátu Čechy a Morava lze na základě pramenů dochovaných v českých archivech rekonstruovat snadněji.

Zvony z okupovaného českého pohraničí

Zákon z roku 1940 o shromáždění neželezných kovů platil nejen pro území tzv. Staré říše, ale i pro okupované pohraničí Českých zemí.² Pořízení aktuálního soupisu či katastru zvonů, jejich rozdělení do skupin, svěšení z věží, odevzdání, shromáždění a odeslání do Německa mělo v pohraničních oblastech podobný průběh jako v protektorátu. Zvláště praxe zabavování a zužitkování zvonů v protektorátu byla v některých bodech analogická k situaci na pohraničních územích. S evidencí zvonů se však v pohraničí začalo dříve a také časový rozvrh a koordinace akce byly částečně odlišné, stejně jako počty odevzdaných zvonů v jednotlivých kategoriích.

² Viz i Richtlinien zur Anordnung des Beauftragten für den Vierjahresplan über die Erfassung von Nichteisenmetallen v. 15. 3. 1940 ze 7. 11. 1941, a dodatek k těmto směrnicím z 20. 1. 1942.

Za soupis a odebrání zvonů v Sudetské župě odpovídal říšský místodržitel - Reichsstatthalter, tedy Konrad Henlein. Vlastníci zvonů obdrželi tzv. ohlašovací listy (Meldebogen), které neprodleně v trojím vyhotovení vyplnili. Povinností vlastníka bylo zaznamenat do formuláře všechny zvony spolu s jejich základními identifikačními údaji: kromě jiného místo či obec, jméno kostela nebo kaple, jméno či název vlastníka zvonu, hmotnost a spodní průměr zvonu. Dvě kopie obdržel nadřízený úřad a jednu si ponechal vlastník. Nadřízený, zpravidla církevní úřad předal ohlašovací formuláře landrátům nebo starostům měst. Ohlašovací listy se seznamy nejcennějších zvonů, kategorie D, se zasílaly do Říše, do Reichsstelle für Metalle, protože Göring si vymínil poslední slovo o počtu zvonů, které měly být zachovány. Nechvalně známý je Göringův výrok ze začátku války: "In Deutschland sollten zehn bis zwölf Glocken erhalten bleiben."³

³ “V Německu by mělo být zachováno deset až dvanáct zvonů.”

Při snímání zvonů pomáhaly a do sběrných středisek zvony shromažďovaly řemeslnické svazy hospodářské komory, tzv. Kreishandwerkerschaft. Ty také vyhotovovaly seznamy odebraných zvonů, zasílané říšskému místodržiteli.⁴ Zvony se třídily do čtyř kategorií A, B, C, D, přičemž hledisko výběru bylo velmi přísné.⁵ Klasifikaci zvonů provedly nadřízené církevní úřady s pomocí pracovníků památkové péče. Kategorie D byla určena pro umělecky i historicky nejcennější zvony, a pouze takové měly být zachovány. Většinou se ani nesundávaly s věží a zůstaly na původním místě. Naopak zvony kategorie A byly automaticky určeny k dalšímu zpracování. Podle tehdejší definice se jednalo o zvony bez větší hodnoty - ulité v letech 1800 až 1900, či dokonce po první světové válce nebo tehdy ještě žijícími zvonaři. Následovala kategorie B jako první rezerva a kategorie C, tedy zvony umělecky a hudebně cenné. Na shromaždištích (Sammellager) měly být prozatím ponechány zvony kategorie B a co nejdéle zvony kategorie C. Památkářům bylo uloženo zvony ještě na okresních shromaždištích pokud možno podrobně zdokumentovat, popsat, vyfotografovat, případně provést analýzu jejich zvukového obrazu. Kromě toho se další dokumentace pořizovala také v říši, kde zvony čekaly na roztavení.

⁴ Sběrných středisek bylo několik desítek.

⁵ Viz např. Richtlinien für die geschichtliche und künstlerische Bewertung der durch die Verordnung vom 15. März 1940 in Anspruch genommenen Bronzeglocken (zvl. oddíl II o kategorizaci zvonů), které vypracovala instituce Reichsstelle für Metalle spolu s říšským ministrem pro vědu a vzdělání dr. Robertem Hieckem.

Do zimy roku 1941 byly pořízeny a do Berlína ke schválení odeslány seznamy zvonů klasifikovaných jako kategorie D. "Zvonová akce" probíhala rychle. Na přelomu let 1940/1941 došlo prostřednictvím řemeslných svazů k odebrání převážné většiny zvonů kategorie A jejich vlastníků a pravděpodobně již během roku 1941 zvony putovaly do hutě Kaiserwerke Lünen - Westfalia AG k okamžitému roztavení.⁶

⁶ Všeobecně pro Německo se uvádí, že skupina zvonů A tvořila 77 procent ze všech evidovaných zvonů. Viz Ludwig Veit: Das Deutsche Glockenarchiv im Germanischen Nationalmuseum 1965–1985, in: Lusus campanularum. Beiträge zur Glockenkunde (= Arbeitsheft 30 des Bayerischen Landesamtes für Denkmalpflege), München 1986, s. 92.

Druhá fáze rekvizice proběhla v letech 1942 až 1943. V lednu 1942 ještě nebylo známo Göringovo rozhodnutí o osudu zvonů kategorie D a čekalo se na shromáždění všech zvonů kategorií B a C, aby mohly být do určených hutí zaslány společně.⁷ Zvony se zatím ukládaly v okresních shromaždištích v pohraničí.⁸ V březnu 1942 vznikl konečný plán, do které z německých hutí budou poslány zvony kategorií B a C z jednotlivých žup.⁹ Jako cílová stanice pro zvony z Reichsgau Sudetenland bylo určeno město Lünen, kde sídlila firma Kaiser Hüttenwerke (Eisenhütte Westfalia) AG¹⁰.

⁷ Teprve na jaře roku 1943 zasílaly jednotlivé řemeslné svazy seznamy odebraných (sejmutých) zvonů kategorií B+C říšskému místodržiteli. Tyto seznamy jsou dochovány jak v Čechách, tak v německém “Glockenarchiv” v Norimberku a lze pomocí nich rekonstruovat počet odebraných zvonů kategorie B a C.

⁸ Srov. strojopisný list z registratury říšského místodržitele, kde jsou některé sběrny jmenovány (Státní ústřední archiv v Praze, fond Státní památková správa, kartón 670): Böhmische Leipa/Česká Lípa, Falkenau/Sokolov, Freiwaldau/Frývaldov, Eger/Cheb, Karlsbad/Karlovy Vary, Mährisch Trübau/Moravská Třebová, Neutitschein/Nový Jičín, Reichenberg/Liberec, Sternberg/Šternberk, Teplitz-Schönau/Teplice, Tetschen/Děčín, Trautenau/Trutnov, Troppau/Opava, + další, pobočné sběrny.

⁹ Viz oběžník hlavního německého konzervátora památek (ministra dr. Hieckeho) z 11. 3. 1942 rozeslaný jednotlivým zemským konzervátorům; Státní ústřední archiv (dále jen SÚA) v Praze, fond Státní památková správa (dále jen SPS), kartón 638.

¹⁰ Některé zvony z pohraničí putovaly možná kromě hutě v Lünen i do hutí v saském Ilsenburku (určena pro zvony z župy Oberdonau, kam patřila část jihočeského území) a v Hamburku-Wilhelmsburku (pro Niederdonau a Bayern). Vzhledem k tomu, že archivní materiály jsou dochovány nejen na území dnešní České republiky, ale i Německa a Rakouska, a nebyly dosud komplexně vytěženy a zhodnoceny, nelze zatím s určitostí říci, zda a kolik československých zvonů z pohraničí bylo do hutí v Ilsenburku (popř. v Hamburku) odesláno. S určitostí lze ale říci, že to bylo mizivé procento z celkového počtu zvonů určených pro Lünen a hamburské podniky. Osmnáct jihočeských zvonů se po válce nalezlo i na shromaždišti ve Vídni.

Značení zvonů z celého Německa probíhalo podle jednotného systému. Každá říšská župa dostala číslo, které tvořilo začátek identifikační rekviziční značky na zvonu. Reichsgau Sudetenland měla číslo 20, Bayern 19, Oberdonau 22, Niederdonau 23, atd.¹¹ Například pro župu Sudetenland mělo identifikační číslo tři části a čtvrtou část tvořilo označení kategorie zvonu. První číslice byla vždy 20 (tzn. Sudetenland). Následovalo číselné označení okresu (Kreis, popř. Stadtkreis), v němž sídlily řemeslné svazy (Kreishandwerkerschaft), jež zajišťovaly rekvizici. Třetí číslo bylo identifikační číslo zvonu, respektive obce; v některých případech, například v okrese Žatec/Saaz stálo na prvním místě. Čtvrté v pořadí bylo písmeno A, B, C nebo D - podle přidělené kategorie zvonu.¹² Některé okresy zvony z kategorie D nečíslovaly, jiné ano; platí však, že tyto zvony zůstaly na svém místě nebo je vlastníci dostali zpět.

¹¹ Viz např. oběžník hlavního německého konzervátora památek (ministra dr. Hieckeho) z 11. 3. 1942 rozeslaný jednotlivým zemským konzervátorům; SÚA Praha, fond SPS, kartón 638.

¹² Příklady označení: 20 / 9 / 26 / C: zvon č. 26 ze Sudetenland, Kreis (resp. sídlo Kreishandwerkerschaft) Komotau (Chomutov), pořadové číslo 26, kategorie C (jde o rekvírovaný a nevrácený zvon od zvonaře Brikcího z Cinperka z roku 1599, o průměru 85 cm, z obce Holtschitz (Holešice), okr. Chomutov; obec zanikla k 1. 1. 1980). Nebo: 94 / 20 / 17 – D: zvon č. 94 ze Sudetenland, Kreis Saaz (Žatec), kategorie D (jde o Brikcího zvon z roku 1564, průměr 92 cm, z obce Skupice, dnešní okres Louny; zvon dochován dodnes).

Dokladem toho, že zvony z bývalé říšské župy Sudetenland směřovaly do Lünen, je také skutečnost, že po skončení druhé světové války bylo v objektu podniku Kaiserwerke Lünen - Westfalia 435 československých zvonů (kategorie B nebo C, zcela ojediněle však i A !) nalezeno, identifikováno a vráceno původním majitelům.¹³ Nalezena a vrácena byla i dokumentace českých zvonů kategorie B a C určených k roztavení, jež obsahovala údaje o zaměření profilu žebra, obtahy, fotografie, negativy apod.

¹³ Viz poměrně obsáhlou korespondenci Ministerstva zahraničních věcí ČR a pražské arcibiskupské konzistoře v SÚA Praha, fond SPS, kartóny 30, 638; fond Ministerstvo hospodářství a práce – dodatky II (dále jen MHP-dod. II), kartón 5.

Zvony z Protektorátu Čechy a Morava

V listopadu 1941 vyšlo v Protektorátu Čechy a Morava vládní nařízení o odevzdání zvonů.¹⁴ Za jeho plnění odpovídalo především ministerstvo průmyslu, obchodu a živností ve spolupráci s ministerstvem školství a národní osvěty. Zároveň vyšla prováděcí vyhláška nazvaná Pokyny pro odevzdání zvonů.¹⁵ Ta upřesnila, že se nařízení vztahuje na všechny zvony z bronzu a že druh a účel zvonu nerozhodují. Nařízení zahrnulo "zvony kostelní a klášterní, ... zvony na hřbitovech, v sadech, ve školách a jiných profánních a církevních budovách". Rekvizice zůstaly ušetřeny pouze zvony nezbytně potřebné k signálním účelům a zvony uložené ve veřejných muzeích již před vydáním nařízení o odevzdání zvonů. V každé náboženské obci či farnosti mohl být ponechán jeden zvon, užívaný k vyzvánění. Vyhláška stanovila, že se mělo jednat zpravidla o nejmenší zvon ve farnosti. Okresní úřady rozeslaly všem vlastníkům formuláře ohlašovacích listů pro bronzové zvony (Meldebogen für Bronzeglocken). Vlastníci měli povinnost formulář podrobně vyplnit údaji o hmotnosti zvonu, průměru, výšce, tónu či ladění, roku ulití, výrobci, nápisu, použití, způsobu zavěšení a důvodu, proč byl zvon vynechán z rekvizice během první světové války. Vyplněné formuláře se měly neprodleně vrátit okresnímu úřadu. Okresní úřady pak ohlašovací listy shromáždily a zaslaly je ve třech kopiích památkovému ústavu v Praze nebo jeho pobočce v Brně.

¹⁴ Vládní nařízení ze dne 26. listopadu 1941 o odevzdání zvonů (č. 414/1941; in: Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava. Vydána dne 9. prosince 1941. Roč. 1941, částka 152, s. 1974–1976).

¹⁵ Cyklostylované Pokyny pro odevzdání zvonů vydané ministerstvem průmyslu, obchodu a živností jako příloha k čj. 141.254/41-I/C (dochovány např. v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, oddělení dokumentačních a sbírkových fondů, fond Zdeněk Wirth, sign. W-A-1-159, kart. 66, svaz. 4, inv. č. 94).

Označení zvonů¹⁶ prováděly památkové ústavy, které ve formuláři u každého zvonu, popřípadě hodinového cimbálu, vyznačily příslušnou kategorii. Zmíněná prováděcí vyhláška roztřídila zvony do čtyř kategorií, označených A, B, C, D, přičemž zvony kategorie D byly umělecky a historicky nejcennější a jako takové měly zůstat na svých místech. Pokud měl vlastník zvon kategorie D, nevztahovalo se na něj nařízení o zachování nejmenšího zvonu. Prováděcí vyhláška nařídila, aby zvony kategorie A, převážně zvony z první poloviny 20. století, určené k okamžitému zpracování, byly označeny zeleným pruhem, kategorie B pruhem žlutým a kategorie C červeným. Pruh měl být 10 cm široký a 20 cm dlouhý. Umístěn byl zpravidla odshora přes čepec zvonu na jeho bok. Dále mělo být na boku zvonu uvedeno místo a okres, odkud zvon pocházel, a vlastník. V ústředních sběrnách, tzv. Zentralsammelstellen v Praze a v Ostravě, dostal zvon další značku, většinou namalovanou bílou barvou podle šablony. V Praze měla značka tvar "P/P 0000"¹⁷ (Protektorat/Prag a identifikační číslo), v Ostravě "P/O 0000" (Protektorat/Ostrau, identifikační číslo).

¹⁶ Viz tištěný šestistránkový oběžník Ústředního svazu řemesel pro Čechy a Moravu (Zentralverband des Handwerks...) obsahující (I) Praktický návod pro snímání zvonů a (II) Značkování zvonů. (Dochován např. v SÚA Praha, fond SPS, kartón 638.)

¹⁷ Např. značka “P/P 58” označovala protektorátní zvon z pražské sběrny, číslo 58 pak konkrétně značilo zvon kategorie C z roku 1744 od Františka Antonína Francka o spodním průměru 90 cm, z kostela sv. Václava v Praze 9 – Proseku.

Do 15. února 1942 měly památkové úřady všechny zvony roztřídit a ohlašovací listy zaslat odpovědnému ministerstvu průmyslu, obchodu a živností. Ministerstvo formuláře shromáždilo a zrevidovalo, popřípadě za chodu řešilo stížnosti, omyly vlastníků a opožděné návrhy památkových ústavů, a zaslalo ohlašovací listy zpět okresním úřadům. Ty, respektive vlastníci nebo obce zajistily sejmutí zvonů kategorie A, B, C a jejich shromáždění nejdříve v okresních a následovně ve dvou ústředních sběrnách zvonů.¹⁸ Za každý zvon či soubor zvonů vystavil okresní úřad stvrzenku třech kopiích. Jednu obdržel vlastník, druhá zůstala na okresním úřadě, třetí se zaslala ministerstvu obchodu, průmyslu a živností.

¹⁸ První sběrna byla v Praze pod Libeňským mostem přes Vltavu v přístavišti na Maninách (Praha 8 – Libeň, přístav Maniny): byly v ní shromážděny zvony z okresů v Čechách a z moravských okresů Telč, Velké Meziříčí, Jihlava a Moravské Budějovice. Druhá sběrna byla v Ostravě-Přívoze (Mährisch Ostrau-Oderfurt) pro všechny zbylé moravské okresy. Ostravská sběrna byla v létě (během června až srpna) 1942 přesunuta do Prahy, kde bylo zřízeno centrální shromaždiště zvonů pro tzv. protektorát. Kartotéka zvonů z ostravské sběrny se zachovala v SÚA v Praze, fond Ministerstvo hospodářství a práce – dodatky II, kartóny 6–9.

Odvoz zvonů po Vltavě a po Labi do Německa řídila instituce s názvem Říšský úřad pro železo a kovy (Reichstelle für Metalle, respektive Reichsstelle für Eisen und Metalle), oddělení M, která měla hlavní sídlo v Berlíně.

Nákladní vlaky nejprve převezly zvony z ostravské sběrny do Prahy, kde vznikl tzv. Hauptsammellager für Metalle in Prag, v němž byly na ploše cca 5000 čtverečních metrů soustředěny zvony kategorií A, B, C z celého protektorátu. Poté mohl započít transport zvonů dále. V Praze v přístavišti na Maninách se zvony nakládaly na lodě, které směřovaly na místo určení do Německa. Platila zásada, že nejdříve se nakládaly zvony nejméně cenné - kategorie A, označené zeleným pruhem. Zvony kategorie B a C tvořily jakousi rezervu.

Z dochovaných dokumentů vyplývá, že zástupce Říšského úřadu pro kovy v protektorátu, dr. Latwesen , vyzval firmu Českomoravská Plavební akciová společnost labská, aby nabídla podmínky převozu zvonů z pražské centrální sběrny do Hamburku v Německu. Nabídka této firmy byla posléze přijata.¹⁹ V době od července 1942 do srpna 1942 odplulo z přístaviště Praha-Maniny pět lodí s nákladem 9801 zvonů o celkové hmotnosti 1562,926 tuny.²⁰ Náložné listy citované v poznámce 20 přesně udávají i místo určení a adresáta: jedná se buď o firmu Zinnwerke Wilhelmsburg GmbH, která zvony soustřeďovala v Hamburg-Wilhelmsburg - Veringkanal, Neuhoferstr. 5, nebo o firmu Norddeutsche Affinerie, jež měla skladiště na adrese v Hamburg-Wilhelsmburg - Müggenburger-Kanal.

¹⁹ Spis ministerstva hospodářství a práce, v SÚA Praha, fond MHP-dod. II, kartón 4. V konspektu informace o Latwesenově aktivitě na rubu prvního listu spisové složky se uvádí mj. že “jmenovanou plavební společnost nutno ... upozorniti ..., že ponor ve Vehringkanalu spojujícím Hamburg s Wilhelmsburgem nesmí býti větší než 2 m”.

²⁰ Vyplývá to z údajů uvedených v tzv. náložných listech (Ladescheine), které musely být vyhotoveny ke každé zásilce zvonů.. Listy jsou z 2. 7. 1942 (odesláno 2605 zvonů), 14. 7. 1942 (2577 zvonů), 10. 8. 1942 (2618 zvonů), 20. 8. 1942 (1880 zvonů) a 28. 8. 1942 (121 zvonů). Náložné listy dochovány v SÚA Praha, fond MHP-dod. II, kartón 4.

O účasti dvou konkrétních německých podniků na zpracování zvonů z Protektorátu Čechy a Morava pro potřeby německého průmyslu svědčí kromě jiného i dva dopisy odeslané přímo výše jmenovanými podniky a týkající se převozu zvonů do Hamburku.²¹

²¹ Dopis z 7. 7. 1942 od firmy Nordeutsche Affinerie, a dopis z 11. 5. 1942 od firmy Zinnwerke Wilhelmsburg GmbH; oba dochovány v SÚA Praha, fond MHP-dod. II, kartón 4.

Aktuální stav provedení rekvizice zvonů dobře ukazuje dokument Aufstellung der gemäss Reg. Vdg. vom 26. November 1941, Slg. Nr. 414/41 abgelieferten und aus dem Protektorate Böhmen und Mähren an die Hütten im Altreich abtransportierte Glocken z konce srpna 1942. Ten obsahuje přehlednou tabulku, kolik v které kategorii A, B, nebo C bylo již sňato zvonů a kolik jich bylo odvezeno do dvou výše jmenovaných německých podniků. Na tomto místě je nutno upozornit, že šlo v převážné většině o zvony kategorie A. Zbylé zvony, kategorie B a C, stále čekaly ve skladišti v Praze na Maninách.

Zmíněné německé podniky byly pro české zvony konečnou stanicí. Svědčí o tom například i korespondence důstojníka anglického letectva dr. Josefa Schücka, jenž byl českým ministerstvem průmyslu po válce pověřen pátráním po českých zvonech v Německu. V dopise z 23. 7. 1945 adresovaném ministerstvu Schück mimo jiné píše, že navštívil osobně oba podniky, a dodává: "Na prvé adrese (tj. Norddeutsche Affinerie - pozn. R.L.) jsem mluvil s bývalým ředitelem, který tvrdil, že dvě nebo tři zásilky zvonů z Československa tam došly, ale bohužel byly zpracovány na válečný materiál. V části továrny, kde zvony rozbíjeli pro slévárnu, jsem na vlastní oči viděl asi 20-30 zvonů, avšak žádný z nich neměl české nápisy ani označení..."

Na základě archivních dokladů a řídké české i německé tematické literatury lze tedy konstatovat, že v průběhu poměrně krátké doby necelého roku doby proběhla na příkaz říšských úřadů rekvizice, shromáždění a transport téměř 10 000 zvonů z protektorátu do Německa. Dva průmyslové podniky tento materiál o celkové hmotnosti 1563 tun okamžitě zpracovaly, a zlikvidovaly tak podstatnou část zvonového inventáře Čech a Moravy.

V roce 1942 byla "zvonová akce" v podstatě skončena.²² Není však vyloučeno, že ztráty na protektorátních a také obecně československých zvonech dosáhly ještě větších rozměrů, protože nikdy nebyl stanoven rozdíl v počtu a skladbě zvonů před jejich odevzdáním v době druhé světové války (tzn. údaje v ohlašovacích listech) a po skončení války.

²² Srov. však např. také zprávu o sběru kovů vypracovanou po návštěvě zástupce Reichsstelle für Metalle na protektorátním ministerstvu hospodářství a práce. Uvádí se v ní mj.: “(I) Glockenaktion. Diese Aktion ist grundsätzlich beendet. Abgeliefert wurden insgesamt 1563 t Glockengut. Derzeit wird noch die Abnahme von 13 Glocken aus dem Bereiche des SS-Truppenuebungsplatzes Beneschau vorbereitet. (...)”. Strojopisná kopie uložena v SÚA Praha, fond MHP-dod. II, kartón 4.

V ústřední sběrně zvonů a kovů v Praze na Maninách zůstalo ještě cca 277 tun zvonů kategorie B a C — historik Zdeněk Wirth uvádí číslo 2184 zvonů a hodinových cimbálů.²³ Tyto zvony do Německa nikdy odeslány nebyly a po skončení války se vrátily do vlastnictví původních majitelů.

²³ Pražský kalendář 1946. Kulturní ztráty Prahy 1939–1945, úvod a text Zdeněk Wirth, Praha 1945, s. (IV).

Celkové ztráty na zvonech

V otázce kvantifikace ztrát na zvonovém inventáři se všeobecně přijímá údaj, že z bývalých německých říšských území včetně okupovaného pohraničí ČSR bylo odebráno a roztaveno 42 583 zvonů církevních a 1193 zvonů radničních, věžních a školních. Z ciziny, včetně Protektorátu Čechy a Morava, to bylo cca 33 000 zvonů.

Český kampanolog Jaroslav Dobrodinský, který rekvizici zvonů v letech 1940 až 1945 ze své profesní povinnosti sledoval, uvádí, že v Čechách zbylo z předválečného počtu 13%, na Moravě 6% zvonů.²⁴

²⁴ Jaroslav Dobrodinský, Památková ochrana zvonů, in: Zprávy památkové péče 15, 1955, č. 3, s. 103.

Hrubým odhadem, na základě dílčích soupisů a přesných údajů o zvonech z protektorátu, lze dospět k počtu 10 000 zvonů odebraných z protektorátu a cca 3500 až 4000 zvonů odebraných z obsazeného pohraničí. Celkem tedy bylo použito pro potřeby německých podniků 13 000 až 14 000 českých zvonů.

Shrnutí

Předložený stručný rozklad sleduje cesty českých zvonů za druhé světové války. Na základě archivní dokumentace dospívá k závěru, že tyto zvony, jak protektorátní, tak z okupovaného pohraničí, posloužily jako surovina na další zpracování pro tři německé podniky: Zinnwerke Wilhelmsburg GmbH - Hamburg; Norddeutsche Affinerie - Hamburg; Kaiserhütte Westfalia Lünen AG (= Gewerkschaft Eisenhütte Westfalia GmbH) - Lünen.

Podle dosavadních poznatků jiné firmy české zvony nezužitkovaly. Není proto třeba, aby jednotliví vlastníci zvonů dokazovali konečný osud jejich majetku, protože cílem všech zvonů z obsazeného pohraničí se stalo město Lünen, výjimečně i Hamburk, a všechny protektorátní zvony pak putovaly do Hamburku. Z prostudovaných archivních podkladů dále vyplývá, že pokud má vlastník nějaký doklad o odebrání zvonů v období 1940-1945 a po skončení války mu tyto zvony nebyly vráceny zpět, je s maximální možnou jistotou prokázáno, že je zužitkoval německý průmysl.

Radek Lunga

Prameny

• Státní ústřední archiv v Praze, fond Ministerstvo hospodářství a práce - dodatky II, zvláště kartóny č. 1-37.
• Státní ústřední archiv v Praze, fond Státní památková správa, zvláště kartóny č. 30, 638, 666-676, 688-689, 733.
• Deutsches Glockenarchiv, (integrován v Archiv für bildende Kunst v norimberském Germanisches Nationalmuseum), Verzeichniss Nr. I/14 - tzv. Kreishandwerkerliste pro říšské župy Bayern - č. 19, Sudetenland - č. 20, Oberdonau - č. 22, Niederdonau - č. 23.

Literatura

• Heinz Glade: Erdentiefe - Turmeshöhe. Von Glocken und Glockengiessern, Berlin 1965, s. 153-162, 172-201.
• Pražský kalendář 1946. Kulturní ztráty Prahy 1939-1945, úvod a text Zdeněk Wirth, Praha 1945.
• Christhard Mahrenholz: Das Schicksal der deutschen Kirchenglocken. Denkschrift über den Glockenverlust im Kriege und die Heimkehr der geretteten Kirchenglocken, Hannover 1952.
• Claus Pese: Das Deutsche Glockenarchiv, in: Claus Pese: Mehr als nur Kunst. Das Archiv für bildende Kunst im Germanischen Nationalmuseum, Ostfildern-Ruit 1998, s. 136-145 (= Kulturgeschichtliche Spaziergänge im Germanischen Nationalmuseum, Band 2).
• Percival Price: Campanology. Europe, 1945-1947. A report on the condition of carillons on the continent of Europe as a result of the recent war, on the sequestration and melting down of bells by the central powers, and on research into the tonal qualities of bells made accessible by war-time dislodgment, Ann Arbor 1948.
• Ernst Sauermann. Die deutsche Glocke und ihr Schicksal im Krieg, in: Deutsche Kunst und Denkmalpflege, Jg. 1952, s. 14-32.
• Sigrid Thurm: Die ersten vier Bände des Deutschen Glockenatlas, in: Jahrbuch für Glockenkunde, Band 1-2, 1989/1990, s. 111-122.
• Sigrid Thurm: Die Glocken im Krieg und in der ersten Nachkriegszeit, Das Münster. Zeitschrift für christliche Kunst und Kunstwissenschaft, Jg. 43, 1990, Heft 1, s. 37-42.
• Ludwig Veit: Das Deutsche Glockenarchiv im Germanischen Nationalmuseum 1965-1985, in: Lusus campanularum. Beiträge zur Glockenkunde (= Arbeitsheft 30 des Bayerischen Landesamtes für Denkmalpflege), München 1986, s. 91-98.

Poznámka:

Tato stať byla napsána na jaře roku 2002 jako expertiza pro ženevskou organizaci IOM, vyřizující mimo jiné kompenzace za majetkové újmy vzniklé za druhé světové války. Poté publikována ve sborníku "Nepřichází-li práce k Tobě..." / "Kommt die Arbeit nicht zu Dir...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech / Verschiedene Formen der Zwangsarbeit in Studien und Dokumenten (ed. kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu). Praha 2003, s. 123-130, 398-405.

Po napsání a otištění této stati se mi dostal do ruky zajímavý pramen: hromadná odmítavá odpověď spojenecké okupační správy z konce roku 1945, adresovaná německým náboženským obcím, hledajícím po válce své zvony. Podepsaný důstojník (s šifrou SO II MFA & A, 609 L/R Det Mil Gov.) v ní mimo jiné píše, že nejdříve musejí zvony dostat zpět Spojenci, a uvádí také, že z Belgie bylo ukořistěno 4554 zvonů, z nichž zbylo 785, a z tehdejšího Československa bylo do Hamburku odvezeno 9229 zvonů a zbývá tam pouze jeden jediný zvon.

Spojenečtí experti, kteří v Hamburku zbylé zvony třídili, nakonec však přece jen některé zvony pocházející z Československa identifikovali - nebylo jich však více než 25. Svědčí o tom dokumenty z roku 1950 ve fondu "Ausschuss für die Rückführung der Kirchenglocken" (fond č. 52), uloženém v Ústředním evangelickém archivu v Berlíně.