Hlavní menu:

Podmenu:

Limburské směrnice

Limburské směrnice - směrnice pro posuzování zvuku nových zvonů1

1 Naposledy publikovány ve sborníku Glocken in Geschichte und Gegenwart. Beiträge zur Glockenkunde (1971–1985), ed. Kurt Kramer, Karlsruhe 1986, s. 263–268. Tyto podrobné směrnice vzešly ze dvou setkání odborníků v německém městě Limburg (6.–9. 11. 1950 a 6.–9. 6. 1951), protože tzv. Frankfurtské teze z roku 1927 sestavené Peterem Griesbacherem již nebyly dostačující. Viz zvl. Theo Fehn, Der Glockenexperte. Band 1. Vom Neuaufbau des deutschen Glockenwesens aus der Sicht von Theo Fehn, Karlsruhe 1991, s. 174–187; a dále druhý díl téže knihy, Blick hinter die Kulissen, Karlsruhe 1992, s. 337–338, 408–410 a 411–415.

Estetické oceňování uměleckého díla podle nějakých pravidel je vždy pochybné. Tato pravidla obvykle směřují k rozboru, který odhaluje jen to povrchní a narušuje přitom souvislosti a vlastní život díla. Na umělecké dílo je nutno pohlížet jako na dílo celistvé a živoucí a jako takové musí být hodnoceno a vnímáno všemi smysly. Proto je také náš úsudek vždy do určité míry subjektivní.

V tomto smyslu chtějí být pojaty a interpretovány následující směrnice; analytický obraz proto zpravidla jenom potvrdí a objasní bezprostřední a živý sluchový dojem.

I. Zvon

A. Stavba zvuku

Pro zvukovou analýzu je jako normální ladění stanoveno pařížské ladění a' = 435 hertz (= dvojitých kmitů za sekundu). Odchylky od normální výšky tónu se udávají v šestnáctinách půltónu.

Stavba zvuku zvonu se člení na principálovou a mixturovou oblast. Dobrý zvon v principálové oblasti vyžaduje:

  1. jednoznačný nárazový tón. Je to hlavní tón, k němuž se vztahují všechny ostatní tóny;
  2. shodu nárazového tónu a primy;
  3. čistou spodní oktávu;
  4. čistou horní oktávu;
  5. jednoznačnou mollovou tercii, nebo ve zvláštních případech tercii durovou;
  6. čistou kvintu.

V oblasti mixturové: durovou decimu, jakož i čistou duodecimu.

Kromě toho se mohou vyskytnout ještě další alikvotní tóny, například nona, undecima, tredecima, atd.

Přijatelné jsou následující tolerance (vyjádřené v šestnáctinách půltónu a vztažené k nárazovému tónu):

Prima:+3
-6
Spodní oktáva: +3
-10
Durová nebo mollová tercie:+4
-4*

*Tento odstavec měl být na návrh Poradního výboru pro německé zvony (Beratungsausschuss für das deutsche Glockenwesen) z roku 1966 rozšířen úměrně k pokroku v poznatcích a dovedností zvonařů následovně: "Interval prima - spodní oktáva nesmí být zúžen. Zvětšení je únosné do 8 šestnáctin půltónu, je-li prima nad nárazovým tónem, avšak jenom do 4 šestnáctin půltónu, leží-li pod nárazovým tónem." Svaz německých zvonařů (Verband deutscher Glockengiesser) souhlasil pouze s první větou tohoto doplnění.

Kvinta: snížené kvinty je možno tolerovat u mollových zvonů. Delší, znatelný pokles však ovlivňuje rozvinutí zvuku a jeho charakter tak silně, že zvon musí být zamítnut. V každém případě je nutno usilovat o čistou kvintu. Malé sexty jsou přijatelné u mollových zvonů, velké u zvonů durových.

Mixturní oblast má obzvláštní význam pro charakteristiku rozvinutí zvuku a pro ozev zvonu. Je však třeba mít na zřeteli následující ožehavé body:

  1. Výrazné alikvotní tóny od sebe nesmějí ležet blíže než v odstupu jednoho půltónu.
  2. V místě, kde se principálová a mixturová oblast překrývá, mohou zaznívat pronikavé alikvotní tóny, které se při pomalém doznívání projevují jako pisklavé tóny, při rychlém doznívání jako vedlejší šum nebo dokonce, posunuto o oktávu dolů, přejímají charakter nárazového tónu ("ilegální" nárazové tóny).

Vysloveně disonantní pisklavé tóny mohou být důvodem k zamítnutí zvonu.

Vedlejší nárazové tóny ("ilegální" nárazové tóny) mohou být tolerovány jen tehdy, zůstanou-li víceméně nenápadné a nejsou-li v nesouladu s hlavním nárazovým tónem nebo s jinými nárazovými tóny ve zvonovém souboru.

B. Vyznívání

Dobrý zvon vyžaduje co nejdelší a správně proporcionální vyznívání hlavních tónů (tercie, primy a spodní oktávy). Při zvonění má nárazový tón ve spojení s primou bez znatelného poklesu překlenout časový interval mezi dvěma údery. Hranici pro nejkratší trvání dozvuku hlavních tónů uvádějí následující tabulky (údaje v sekundách):

  1. zvony z cínového nebo křemíkového bronzu ve středním žebru:**
    spodní oktáva prima a tercie
    u zvonů do cis' déle než 150 s 25 s
    u zvonů od cis' do e' 150-120 s 20 s
    u zvonů od f' do a' 110-85 s 17 s
    u zvonů od ais' do cis'' 80-65 s 12 s
    u zvonů od d'' do f'' 60-50 s 10 s
  2. zvony ze slitin mědi-zinku-křemíku:
    spodní oktáva prima a tercie
    u zvonů do h° 150 s 28 s
    u zvonů od h° do cis' 100 s 25 s
    u zvonů od cis' do e' 95-80 s 20 s
    u zvonů od f' do a' 75-60 s 17 s
    u zvonů od ais' do cis'' 58-46 s 12 s
    u zvonů od d'' do f'' 45-35 s 10 s
  3. zvony z ocelolitiny a železné litiny:
    spodní oktáva prima a tercie
    u zvonů do h° 60 s22 s
    u zvonů od h° do cis' 50 s 18 s
    u zvonů od d' do fis' 40 s 14 s
    u zvonů od g' do h' 25 s 10 s
    u zvonů od c'' výše 20 s 8 s

Vyznívání (pokles amplitud alikvotních tónů) má probíhat pokud možno rovnoměrně. Chvění ve vyznívání jsou únosná pouze tehdy, nečiní-li zvuk zvonění neklidným nebo dokonce úplně trhavým.

**Po provedených statistických zkoumáních na velkém počtu dobrých zvonů odpovídajících dnešnímu zvukovému ideálu budou připojeny souznačné údaje o tolerovaných hodnotách tlumení mixturových tónů.

C. Rozvinutí zvuku***

***Rozvinutí zvuku bylo dříve v terminologii znalců zvonů označováno jako rezonance; srov. Löbmannův výrok: "Zvon je tak dobrý, jak dobrá je jeho rezonance!"2

2 Citován výrok Hugona Löbmanna “Die Glocke ist musikalisch das wert, was ihre Resonanz wert ist,” z jeho knihy Das Glockenideal. Gedanken und Ratschläge, Berlin 1928, s. 7; tento výrok se opakuje ještě na dalším místě knihy jako “Die Glocke ist das wert, was sie an resonanzreicher Klangfülle bietet.” – tamtéž, s. 45.

Pro kvalitu zvonu není rozhodující jenom stavba zvuku a vyznívání spodní oktávy, nýbrž správné proporce v délce vyznívání a síla zvuku (amplituda) všech podstatných alikvotních tónů, což se dohromady označuje jako "rozvinutí zvuku".

Kvalita rozvinutí zvuku se dá prakticky poznat na:

  1. co nejdelším dozvuku primy, tercie a spodní oktávy. Zvuk zvonu, u nějž dlouho doznívá jen spodní oktáva, se přesto nemusí dostatečně rozvinout, ozývají-li se ostatní hlavní tóny nevýrazně a jen krátce;
  2. živé reakci alikvotních tónů na ladičku (= dobrá rezonance ve fyzikálním smyslu slova) a
  3. nepatrném rozptylu alikvotních tónů při jejich vyvolání.

Body a, b a c znamenají fyzikálně jedno a to samé, totiž co možná nejmenší tlumení.

Správné proporce ve smyslu rozvinutí zvuku je nutno získat i statistickým výzkumem dobrých zvonů podle dnešního zvukového ideálu.

Zásadní je též ozev zvonícího zvonu. Ozev je dobrý, je-li přechod alikvotních tónů mixturové oblasti do tónů oblasti principálové kontinuální a bez přerušení.

Zvony s nedostatečným rozvinutím zvuku je nutno zamítnout.

D. Vymezení označení žeber

Pro vymezení jednotlivých označení pro žebra zvonu c' z cínového bronzu platí následující minimální hmotnosti:

  • těžké žebro: nejméně 2600 kg;
  • středně těžké žebro: nejméně 2100 kg;
  • lehké žebro: nejméně 1700 kg.

Oktávová hmotnost má činit přibližně osminásobek směrem dolů, popřípadě 1/8 nahoru.

Zvony, které nedosáhnou minimální hmotnosti lehkého žebra, se nesmějí nazývat jako "lehké žebro", nýbrž musejí nést označení odpovídající jejich ještě menší hmotnosti.

V zájmu srozumitelnosti a srovnatelnosti se pro zvonová žebra nemají používat vymyšlená pojmenování.

E. Tolerance slitiny

Zvony z cínového bronzu musejí být lity výhradně z pravé zvonoviny (78 % mědi a 22 % cínu), která nesmí obsahovat více než 2 % cizích příměsí, z toho maximálně 1 % olova. Minimální obsah čistého cínu musí činit 20 %.

V zájmu srozumitelnosti se pro slitiny nemají užívat libovolná pojmenování.

F. Srdce a zavěšení

Rozvinutí zvuku a zvukový účinek každého zvonu jsou ve velké míře závislé také na správném dimenzování srdce a na zavěšení zvonu. Proto se může konečná kolaudace uskutečnit až po zavěšení zvonu na věži.

Zavěšení na zalomené hlavě se připouští jen ve zcela zvláštních, výjimečných případech, protože rozvinutí zvuku narušuje.

II. Soubor zvonů (zvonění)

Nejdůležitější zásada: rozhodující je v první řadě intervalový poměr nárazových tónů. Z toho je nutno vyvodit: jsou-li nepovedené nárazové tóny, je pokažen i celý soubor zvonů, i kdyby sestával z těch nejlepších zvonů. Zvony, jejichž nárazové tóny leží na heterogenní linii, je nutno bezpodmínečně zamítnout. To platí také pro průběh linie hlavních tónů. Nebezpečná oblast začíná u zvonového souboru menšího tónového rozsahu (až do sexty) u 3/16 půltónu. Na zvětšení intervalů je ucho méně citlivé než k zúžení. U oktávových rozpětí a většího tónového rozsahu má být respektována lehká změna (zvětšení od 2 do 4 šestnáctin půltónu), vyžadovaná sluchem. Jakmile uchu připadá tónová řada nečistá (odchylky od 4 do 6 šestnáctin půltónu), mohou být zvony odmítnuty v případě, že nemůže být provedeno odpovídající opravné doladění. Oprava je přípustná jen tehdy, neutrpí-li přitom újmu ani vnitřní harmonie, ani rozvinutí zvuku.

Zesílení disonantních prim prostřednictvím zesílených alikvotních tónů zvonů téhož souboru opravňují k zamítnutí rušivého zvonu.

Všechny zvony v jednom souboru musejí být v objemu svého zvuku dynamicky vyvážené a musejí se k sobě hodit barvou zvuku. Odlišuje-li se jeden zvon natolik, že ruší jednotu celku, nebo ho ostatní zvony zvukově potlačují a překrývají, může jej kolaudátor zamítnout, i kdyby byl použitelný samostatně.

Při doplňování historických zvonů je potřeba projevit obzvláštní pečlivost a ohled. Ve zvláštních případech, například při doplňování vzácných a osobitých starých zvonů, může být za určitých okolností znalcem smluvně vyžadována také stavba zvuku odchylující se od dnešních norem.

Závěrečná poznámka

Pro posouzení výsledků zkoušky zvonů platí, že všechny faktory je nutné pečlivě zvážit i postavit proti sobě. Tak například může být popřípadě tolerována neurčitější stavba alikvotních tónů (vnitřní harmonie), je-li dobré rozvinutí zvuku zvonu a ozev zvonu; za určitých okolností však musí vést k zamítnutí zvonu, sejde-li se s širokým rozptylem a nedostatečnou reakcí alikvotních tónů (nedostatečné vyznívání). Ne zcela bezchybnou linii nárazových tónů je možné tolerovat jen tehdy, pokud je vyvážena dobrým rozvinutím zvuku nebo zvláštními kvalitami jednotlivých zvonů. Nakonec tedy vždy rozhoduje celkový umělecký dojem.

Poloha alikvotních tónů stejně jako nárazových tónů může být popřípadě ještě zlepšena dodatečným doladěním. Rozvinutí zvuku se naproti tomu podle našich dnešních poznatků dá po odlití podstatněji zlepšit zřídkakdy; úpravou jednotlivých alikvotních tónů se nanejvýše podaří odstranit různá tření a bloky.

Úkolem kolaudátora není jen kritizovat, nýbrž také promyšleným využitím zkušeností a postřehů nějak pozitivně přispět k dalšímu rozvoji.

Dodatek

Ochrana starých zvonů a uměleckých památek

O aktivní zachování starých zvonů, které nejsou jen zvukovými, nýbrž také formálními uměleckými památkami, je nutno obzvláště dbát ve smyslu památkové péče. Památkově cenné zvony vyžadují při rozšiřování zvonového souboru zvýšenou pozornost. Obtížnost zahrnout takové zvony se svébytnou skladbou zvuku do nového souboru zvonů není sama o sobě důvodem dát tyto zvony k přelití.

Do kostelních staveb, které jsou památkově chráněny, se nemá zvonový soubor pořizovat nebo doplňovat bez účasti příslušného památkového úřadu.

Vysvětlení k limburským směrnicím3

3 Naposledy publikováno ve sborníku Glocken in Geschichte und Gegenwart. Beiträge zur Glockenkunde [1971–1985], ed. Kurt Kramer, Karlsruhe 1986, s. 268–270.

Směrnice pro posuzování zvuku nových zvonů, Limburské směrnice Poradního výboru pro německé zvony, se udržely v praxi 28 let od jejich zveřejnění. Jejich přísné požadavky a úsilí zvonařů měly za následek, že umění lití zvonů dosáhlo v Německu nejvyšší úrovně od středověku. Důsledkem, neodpovídajícím duchu směrnic, však bylo, že se pozornost věnovala téměř výlučně stavbě zvuku zvonů, zatímco mnohé důležité faktory, které mají pro soubor zvonů (zvonění) a jeho zvukový účinek stejně velký význam, byly brány jako podružné.

Poradní výbor pro německé zvony proto pokládá za důležité podat k Limburským směrnicím vysvětlení a zpřesnění, aby předešel příliš tolerantnímu, nebo mylnému výkladu. Věci, o nichž se zmiňuje už úvod a závěrečná poznámka Limburských směrnic, ale které často zůstávají bez povšimnutí, mají mít podle úmyslu autorů větší význam.

1. Plánování a posuzování souboru zvonů (zvonění) se nemá omezovat jen na zvony samé. V úvahu je třeba vzít i následující body:

  • nové, změněné stavební technologie a nové stavební materiály;
  • statické a dynamické otázky;
  • konstrukce zvonové stolice;
  • správná úprava okenic (žaluzií);
  • shoda velikosti souboru zvonů (zvonění) s poměry ve věži;
  • sladění souboru zvonů (zvonění) se sousedním souborem zvonů (zvoněním);
  • tvar srdce a zavěšení srdce;
  • elektrické zvonicí zařízení;
  • bezpečnost přístupu do zvonové komory;
  • problémy týkající se životního prostředí, jako hlasitost zvonění v blízkém okolí;
  • možnosti hnízdění pro vzácné druhy ptáků.

Všechny tyto aspekty musejí být při plánování zohledněny a navzájem uvedeny do účelného vztahu. O správném spolupůsobení těchto faktorů může informovat pouze zkouška provedená na věži, která je proto nezbytná.

2. I nadále má být podporována čistota zvuku ve smyslu Limburských směrnic. Zvukové a umělecké posouzení se však nemá opírat výlučně o hodnoty uvedené ve směrnicích. Stejnou důležitost pro zvukový účinek zvonu má rozvinutí zvuku (srov. Limburské směrnice výše, poznámka pod čarou o Löbmannovu výroku).

Duchu Limburských směrnic a úmyslům jejich autorů odpovídá, že se nové zvony s těmito požadavky shodují v nekorigovaném stavu. Úpravy tónů, které zvonař považuje za nutné, je nutno předem dohodnout s příslušným znalcem (kampanologem).

Jsou-li v dosahu plánovaného nového souboru zvonů (zvonění) slyšet sousedící zvony, je nutno v souvislosti s nimi zohlednit nárazové tóny.

3. Zvony jsou kulturní památky jak hudební, tak také výtvarného umění. Charakter zvonů jako památek může spočívat ve stáří, kráse zvuku a tvaru, vzácnosti zvuku a tvaru, původu ze známé dílny, účinku v souboru. Takové vlastnosti určují hodnotu zvonů jako kulturních památek. Posouzení památkové hodnoty nesmí být ve sporném případě ponecháno jen na jednom odborníkovi. Je potřeba shody nejméně dvou znalců, z nichž jeden může příslušet k Poradnímu výboru pro německé zvony a druhým je zástupce státní památkové péče.

Obecně je nutno označit jako kulturní památky všechny zvony, které přežily nedobrovolnou probírku během dvou světových válek. Korekce jejich zvuku zbroušením, kvůli lepšímu zvukovému zapojení do souboru zvonů (zvonění), by znamenala zničení zvukového dokumentu a je nepřípustná.

Při doplnění nových zvonů k historickým zvonům může být potřebné se ze zvukových důvodů od směrnic odchýlit. Tyto odchylky se musejí předem smluvně stanovit.

4. Osvědčilo se srdce elipsoidní (s pěstí tvaru elipsoidu), s jednoduchým koženým závěsem a neoddělitelnou pěstí. S tímto srdcem se dosáhlo dosud nejlepšího ozvu a rozvinutí zvuku zvonů. Stará, kovaná železná srdce, především v historických zvonech, by měla tam, kde je to technicky a zvukově oprávněno, zůstat zachována.

5. Dobře provedená dřevěná hlava má ze zvukových a estetických důvodů dostat přednost před hlavou ocelovou. U historických zvonů je nutno používat namísto dnes častých kulatých železných závěsů plochou ocel, ve zvláštních případech kované třmeny.

6. Ze zvukových a technických důvodů je nutno dát přednost dřevěné zvonové stolici před ocelovou.

7. Použije-li se progrese žeber,4 mohou být pořízeny soubory zvonů (zvonění) vyvážené v objemu a dynamice zvuku. Progrese žeber se osvědčila a doporučuje se.

4 V originále “Rippenprogression”. Myšlenka, kterou prosazoval německý kampanolog, evangelický farář Theo Fehn (1910 až 1984). Progrese (zvětšení) hmotnosti, dosažená úpravou tvaru žebra, způsobí, že při stejné výšce tónu má zvon větší a lepší objem zvuku (volumen). Menší zvony, s vyšším laděním, pak ve zvonovém souboru nezanikají. Tento postup se dodnes používá. Theo Fehn vymyslel a prosadil mimo jiné také použití srdce s elipsoidní pěstí.

8. Největší pozornost je třeba věnovat intonaci zvonu. Pro zvukový účin zvonu je rozhodující pečlivé seřízení zvonicího stroje a nastavení nejvhodnějšího místa úderu srdce do zvonu. Pro zachování dobré intonace a pro bezpečnost provozu zvonů je nezbytné provádět pravidelnou údržbu. Údržbou by měl být zpravidla pověřen zvonař jako hlavní osoba odpovědná za celkový hudební dojem.

9. Zvonová komora musí být akusticky uzpůsobena tak, že hromadí a mísí zvuk zvonů, než vystoupí do volného prostoru. Přiměřeně uspořádaná zvuková okna a okenice (žaluzie) zkonstruované podle akustických principů podporují dobrý daleký účinek zvonového souboru, jakož i nevtíravý zvukový dojem v bližším okolí zvonice.

10. Historické dřevěné zvonové stolice, zvonová příslušenství a věžní hodiny by v zásadě neměly být odstraňovány. Je-li odstranění z technických důvodů nevyhnutelné, musejí být vhodným způsobem využity muzeálně jako kulturní památky, nebo smysluplně zachovány jiným způsobem.

Z němčiny přeložil Radek Lunga.

(Tento pracovní překlad byl pořízen ze sborníku příspěvků Glocken in Geschichte und Gegenwart. Beiträge zur Glockenkunde [1971-1985], ed. Kurt Kramer, Karlsruhe 1986, s. 263-268 a 268-270; pozn. RL)

© Design, redakční systém: Webdesignum 2008-2010