Nápisy na zvonech v Čechách
Výchozí situace pro následující, víceméně materiálovou stať je taková, že v každé české obci je jeden nebo více kostelů a kaplí, v nichž je zavěšen jeden nebo více zvonů, a všechny jsou pokryty jedním nebo více texty. Máme tedy z čeho čerpat a tento epigrafický poklad čtenáři přiblížíme nejlépe, necháme-li promluvit zvony samy v krátkém pásmu výmluvnosti jejich nápisů.
První zmínky o zvonech na území Čech
Jako jeden z prvních dokladů o užívání zvonů v liturgii církve v Čechách se tradičně uvádí pasáž z tzv. první staroslověnské legendy o sv. Václavu (vzniklé před polovinou 10. století), kde se v 5. oddíle při popisu Václavovy mučednické smrti píše (v překladu J. Vašici): "Když nastalo ráno, zvonili na jitřní. Václav uslyšev zvon pravil: Sláva tobě, Pane, že ses mi dal dožíti tohoto jitra..." Stejně se o ranním vyzvánění hovoří v latinské verzi, v takzvané Gumpoldově václavské legendě z konce 10. století. Hojnost dokladů o existenci zvonů, jež byli spojeny s šířením křesťanství a základním kostelů a klášterů, se nalézá v dobových kronikářských zápisech. Kosmas k roku 1039 při líčení Břetislavova tažení do Polska za ostatky sv. Vojtěcha uvádí, že při slavném návratu do Prahy ke konci průvodu vezli na více než sto vozech ohromné zvony a poklady Polska. Ohlas této události se zachoval i v místní pověsti o zvonu z roku 1824 v Trhovém Štěpánově. Údajně byl ulit z kovu starobylého zvonu darovaného kostelu pražským biskupem Šebířem právě z kořisti Břetislavovy výpravy (ve skutečnosti šlo o zvon až z roku 1538). Jeden z Kosmových pokračovatelů, zvaný Kanovník vyšehradský, při popisu bitvy u Chlumce, kde se v roce 1126 utkal římský král Lothar III. s českým knížetem Soběslavem I., podává pozdější svědectví, jak před počátkem bitvy bylo slyšet zvonící zvon. Mladší konkrétním dokladem o slévačském umění je zápis v kronice Václava Hájka k roku 1373: "Muž jeden byl v Čechách, kterýž dělal výborné zvony a děla, též i jiná rozličná díla od mědi, jemuž bylo jméno Václav a přijmí Špeheř, ten mezi jiným svým mistrovstvím slil obraz svatého Jiří na koni a saň na skále, a to všecko duté z mědi. To vida císař, velmi jej daroval, stříbrem, zlatem i poctivostí, a ten kuoň nad rourou na Hradě pražském postaviti kázal."
Raně středověkých zvonů nebylo v Čechách mnoho a byly pravděpodobně importním artiklem, hlavně z území Říše. Jejich počet narůstal až od počátku 14. století (přeryvem ve výrobě bylo období husitských válek). Konjunktura českých mistrů měla své počátky v pohusitských obnovách zničených zvonů a vyvrcholila rozmachem kovolijeckého řemesla koncem 15. a v 16. století. Až v době těsně předbělohorské se uzavřel tak zvaný zlatý věk českého zvonařství.
Zvon jako kovolitecký výrobek
Suroviny pro výrobu byly po staletí stejné. Zvláštní druh bronzu zvaný zvonovina nebo zvonová spěž obsahuje dvě základní složky - měď a cín, smísené v poměru kolísajícím optimálně kolem 78:22. Technologie výroby, použitý materiál a v neposlední řadě i způsob umístění dávaly zvonům dlouhou životnost - až několik set let. Největším neštěstím, které mohlo zvon potkat, bylo jeho puknutí nebo utržení koruny, za kterou byl zavěšen (závady v podstatě provozní, mnohdy podmíněné již špatným postupem při výrobě), dále požár, válečné události, v neposlední řadě i úmyslné poškození a krádež. Zničený zvon nebo jeho zbytky byly zpravidla využity jako materiál pro zvon nový (jde o tzv. přelití zvonu). Prasknutí zvonu nemuselo znamenat nutně jeho konec. Už Vanoccio Biringuccio, sienský rodák a autor prvního soustavného pojednání o metalurgii, vydaného těsně po jeho smrti roku 1540 pod názvem Deset knih o metalurgii, popisuje kromě postupu při odlévání nového zvonu také opravu zvonu puklého. Možnost opravy takto poškozených zvonů nebyla však nikdy všeobecně využívána, protože pro výrobce bylo ekonomicky výhodnější ulít nové dílo. V Čechách se filozofie záchrany zvonů jako historických památek prosadila až začátkem našeho století. Zvláště v 18. a 19. století bylo přelito mnoho středověkých památek starých čtyři sta i více let, které na věžích tehdy dožívaly.
Zvon ctěným ochráncem lidské komunity
Prvotní úlohu zvonu dnešní doba pozapomenula. Od středověku, s masovým rozšířením, měl tento řemeslný výrobek ve společnosti jako komunikační prostředek postavení jedinečné. V západní církvi plnil zvon tradičně několik funkcí. Jakožto jeden z posvátných bohoslužebných předmětů zprostředkovával kontakt "mezi nebem a zemí", pravidelně svolával na mši, vyzýval k modlitbám i rozjímání, a jeho hlavním úkolem byla ochrana věřících před nebezpečím. Ať už šlo o hrozbu světskou (oheň, krupobití, bouřka, povodeň, vojenský nepřítel a válečné události), či nadpřirozenou - v podobě nečistých, temných zlých sil, ďábelského působení a kacířství, nalézali lidé ve zvuku zvonu ochranu.
Zněl-li kostelní zvon, lidé jej většinou neviděli, protože byl ukryt ve věžích a zvonicích, ale rozuměli jeho řeči. Měl nezastupitelnou úlohu v časové orientaci člověka. Polední, ranní a večerní zvonění bylo později doplněno odbíjením kostelních, popř. radničních hodinových cimbálů - ty ale ochrannou funkci neměly.
Nápis jako vyjádření ochranné funkce zvonu
Naznačená ochranná úloha byla vyjádřena již při slévání zvonu umístěním a organizací jeho výzdoby v ryze funkčním smyslu. Zpočátku to bylo pouze poselství textové, ve 14. a 15. století přibyl i obraz a ornament. Ústřední součástí významové struktury zvonu zprostředkované trojicí text-obraz-zvuk je nápis, jímž byl zvon personifikován a mohl sám za sebe (a o sobě) promlouvat.
Systém sentencí vyjadřujících ochranné funkce zvonu (magická slova a formule, písmena abecedy, modlitby, jména evangelistů, tří králů a světců, ztvárnění ve verších apod.) se v Čechách uzavřel ke konci 15. století a vše následující bylo jen jeho odrazem a variací na dané téma. Takové mladší nápisy mohly být později jednoduše převzaty z desítek starých nebo přelévaných zvonů, které prošly zvonařům rukama, častěji se ale uplatňovala příležitostná tvořivost, varianty latinských nápisů v češtině a němčině a nová ztvárnění toho, co měl a mohl nápis obsahovat.
Organizace, kompozice a obsah epigrafické výzdoby na zvonech
Požadavek pregnantně a účelně zformulovaného nápisu doznívá v souvislosti s vývojem výzdoby zvonu v 16. století, kdy se nápis přestal omezovat na dvě nebo tři řádky kolem jeho horní části, přenesl se na plášť a vytvořil několik nezávislých výpovědních celků. Tehdy bylo konzervováno zpravidla závazné schéma organizace nápisu: zvon začal promlouvat nejen více či méně obsažnou sentencí s původním funkčním určením, řemeslníkovou signaturou s datovací formulí, ale i obšírnými objednavatelskými a doprovodnými nápisy, a texty spojenými s obrazovou výzdobou.
Na českých zvonech nalézáme zprvu například toto latinské dvojverší vystihující mnohostranné poslání zvonu: "laudo deum verum, plebem voco, congrego clerum / defunctos ploro, pestem fugo, festa decoro" (pravého Boha chválím, lid svolávám, kněží shromažďuji / mrtvé oplakávám, mor zaháním, svátky slavím), k němuž se někdy připojoval třetí verš: "est mea cunctorum terror vox daemoniorum" (můj hlas je postrach všech zlých démonů), a nápis pak vyjádřil tzv. sedm předností zvonu (septem virtutes campanae).Česká varianta mohla znít například: "Aj já zvon Vavřinec, konám povinnou věc, chválu Bohu vzdávám, kněžstvo, lid svolávám, svátky oznamuju, zemřelých lituju, mračna zapuzuju" (kostel sv.Vavřince ve Vysokém Mýtě, J. Zejda, Vysoké Mýto, 1752).
Pro Tomáše Jaroše (zemř. 1570), dvorního puškaře a zvonaře Ferdinanda I., jsou typické původem středověké verše: "vox mea vox vitae / vos voco ad sacra venite" (hlas můj hlas života / volám vás, na mši přijďte). A pražský novoměstský mistr Bartoloměj, velkovýrobce zvonů na přelomu 15. a 16. století, nepoužíval na svých zvonech nic jiného než ustrnulý prefabrikát: "en ego campana nunquam pronuncio vana / ignem vel festum, bellum aut funus honestum" (aj, já zvon nikdy nehlásám marnosti / oheň nebo svátek, válku či vznešený pohřeb), k němuž připojoval doprovázející text s údaji o zasvěcení, dataci aj. Také v barokním slohovém období a později poskytoval povrch zvonu volné pole tvořivosti místních farářů či kantorů. Někdy takový nápis vyhlížel jako návod k použití zvonu, například: "Zvony jsou pro rozehnání oblud a oblaků vání, když mračna a bouřka hučí, posvátní zvonové zvučí, když krupobití chce škodit, tehdy má se zvony zvonit" (doksanský klášter, okr. LT, Z. Dietrich, Praha, 1724), nebo byl jen další variací na tradicí určené téma: "Já zvon zvuku prostředního, volám času potřebného, mým hlasem vždy něco povím, šturem, svátky, zemřelé oznámím, k založení chrámu starožitného sedlčanského, ku počestnosti Martina svatého" (Sedlčany, A. Kühnerová, Praha, 1807). Doklad ornantní epiky nalezneme na zvonu z Veliké Vsi (okr. PH, J. C. Schuncke, Praha, 1763). Devítiřádkový nápis obsahuje mimo jiné slova: "... Kdo mě bude mocti zvonem nazývati prázdným, neb že mimo tíž a velikosti nic jiného nedržím, hle, jakož sem velkým nákladem velkou prací dělán, tak veliký hlas, pobožný zvuk ode mě všem jest vydáván, nebo ke cti a chvále Boží svátkům čest prokazuju, a zase smutným hlasem mrtvých tělo k hrobu doprovozuji, vzbuzuji lidi do chrámu k slyšení slova Božího, tak aby k modlitbě spěli a chválili Boha svého, mě Bože tehdy opatruj, toto užitečné dílo, ať tvá moc božská opatruje místa toho".
Datování zvonů se masově rozšířilo až v 15. století. Časový údaj o vzniku byl vyjádřen uvedením roku nebo chronogramem (tím zvláště v 17. a 18. století), mohl být upřesněn i den nebo dny lití (například "ten tajden před matky buožie narozenie"; "slit jest tento zvon před svatým Vondřejem"). Rok být vyjádřen nemusel, datovalo-li se uvedením soudobé události. Například do kostela sv. Kříže v Chanovicích (okr. KT) byl zvon ulit "v ten čas, když král dlel v Budíně", a anonymní zvonař tak zvýznamnil skutečnost, že český král Vladislav Jagellonský po korunovaci na krále uherského v roce 1490 přesídlil se svým dvorem z Prahy do Budína. Ve Smolnici (okr. LN) sice datace na zvonu přítomna je (J. G. Kühner, Praha, 1757), ale v nápise se navíc odráží tísnivá přítomnost rakousko-pruské války v zemi v roce, "quo iniuste Brandenburgus occupavit viribus Bohemiae et Saxoniae Regna" (kdy Braniboři s vojskem nespravedlivě obsadili království Čech a Saska).
Provenience s uvedením zvonařova jména se stala běžnou v poslední čtvrtině 15. století a úzce se spojila s datovací formulí. Postupně se provenienční určení stalo samostatným nápisem a mělo funkci málo obměňované zvonařské signatury, protože ne všichni mistři měli obrazovou zvonařskou značku (jako zvonařská rodina Pricqueyů nebo Brikcí z Cinperku). O vzestupu řemeslnického sebevědomí i prestiže svědčí nápisy zvonaře Brikcího, nobilitovaného v roce 1571. Do roku povýšení se podepisoval latinsky: "Briccius Pragensis auxilio divino me fudit" (Brikcí Pražský mne ulil s pomocí Boží), po svém povýšení zpravidla česky: "slovutný Brikcí zvonař z Cinperku v Novém Městě pražském tento zvon udělal".
U zvonů platilo ve znásobené míře, že výsledné dílo bylo kompromisem mezi přáním zákazníka a vůlí, zkušeností, zdatností i technickými možnostmi umělce. Zákazník přinášel své požadavky a většinou již hotovou představu, jaký text a jakou obrazovou výzdobu na zvon umístit (mohl žádat reliéf určitého světce podle patrocinia kostela, osobní nebo městský znak). Kompozice, ostatní výzdoba, typ a velikost použitého písma apod. byly věcí výrobce-zvonaře omezeného technologickými postupy a velikostí zvonu.
Vypovídací schopnost doprovodných nápisů je široká. Objednavatelem zvonu mohla být místní šlechta, patron kostela ("... udělán jest z rozkazu urozené paní Anny Voděradské z Dobřenic a na Sukdole..." ; Dobřeň, okr. KH, Ondřej Kotek, Kutná Hora, 1583), záduší ("Tento zvon jest přelitý roku 1751 s nákladem filiálního chrámu Páně bezděkovského..."; dnes v Záboří, okr. ST, J. Dietrich, Praha, 1751), obec ("z nákladu obce zdejšího městyse Krásné Hory zjednaný jest byl a nyní zase léta 1770 z nákladu chrámu Páně zdejšího přelit jest"; Krásná Hora nad Vltavou, okr. PB, F. A. Frank, Praha, 1770), všichni osadníci ("... dali slíti páni vosadní budislavští..."; Budislavice, okr. PJ, Mikuláš konvář, Plzeň, 1550), mohlo jít o soukromou donaci ("Nákladem Martina Satrana a Václava Srba, sousedů ctinoveských"; Ctiněves, okr. LT, 1714; "Geschenk JJ. MM. Kaiser Ferdinand I. und Kaiserin Anna 1857"; Kladno-Vrapice, K. Bellmann, Praha, 1857), z peněz vybraných v kostele ("Do Minic z almožny jsem způsobený"; Minice, okr. LN, 1694) apod. Kromě obvyklé šlechtické titulatury a klišé o křesťanské lásce se objeví i charakteristika Christiana Christopha Clam-Gallase jako "ein Herzlicher zärtlicher Vater seiner innig geliebten Vnterthannen" (srdečný, něžný, otec svých vroucně milovaných poddaných) (Liberec, K. Bellmann, Praha, 1820).
Dozvídáme se jména šlechticů (často spojená s reprodukcí jejich erbů), duchovních, kostelníků, radních, konšelů, rychtářů a purkmistrů, i ostatních obyvatel (srov. nápisy: "... stalo se za času kazatele slova božího kněze Jiříka Potůčka, ze starších Martina rychtáře z Třebíze, Martina Kroupy z Lotouše, Jakuba mlynáře kvílickýho, Jiříka Švandrlíka rychtáře z Plchova", Kvílice, okr. KL, J. Senomatský ze Šternštatu, Slaný, 1613; nebo "... Daniel krčmář, Šimáček rychtář, Šíma, Antoš, toho času kostelníci...", Vidice, okr. KH, Tomáš konvář, Kutná Hora, 1599).
Na zvonu ve Starém Harcově (místní část Liberce) bylo uvedeno jen pět nejdůležitějších osob v obci: "Oberamtman Anton Ludwig, Dechant Franz Wolf, Katechet Joseph Gahler, Richter Franz Rühmer, Schüllehrer Ignaz Weise" (K. Bellmann, Praha, 1826). Jedna strana u velkého zvonu u Sv. Jindřicha v Praze byla hustě pokryta soupisem 32 jmen členů pražského magistrátu (A. Kühnerová, Praha, 1804), stejně tak i přelitý velký zvon pražského Týnského chrámu (K. Bellmann, Praha, 1824). Složila-li se na zvon celá obec, vznikaly spory, čí jméno na zvonu bude odlito. Koupě nového zvonu, otázka jeho výzdoby a znění nápisů se projednávaly ve zvonařově dílně. ("... vysláni od obce k jednání téhož díla Mikuláš z Malého Pálečku, Matěj Fajt z Tradonic, závdavek přinesli Albrecht Hřičský a Jan Potočný"; Páleč, okr. KL, Brikcí z Cinperku, Praha, 1575). Samotný zvon byl odlit většinou tamtéž. Šlo-li o zvon větších rozměrů, bylo výhodnější postavit dílnu přímo na místě určení - např. Brikcího zvon o spodním průměru 2,20 m a výšce 1,82 m pro jihlavský kostel sv Jakuba byl odlit roku 1563 na parkáně před městskou branou. Až komicky působí veršování zvonaře Josefa Diepolda, který měl dílnu v prostorách bývalé kuchyně Anežského kláštera v Praze: "Sv. (!) Anežka česká kde vařívala, tam mne vděčná mysl vytvořila" (Vrané nad Vltavou, okr. PZ, 1888).
Důvodem, který vedl k ulití nového zvonu, mohl být závazek, slib, zbožný dar či odkaz, památka zemřelých dětí, ale i krádež zvonu ("Po ukradnutí předka mého jsem udělán..."; Domoušice, okr. LN, M. Löw, Praha, 1722). Přelití zapříčinil většinou požár ("/zvon/, kterýž léta 1624 v středu pro Proměnění Krista Pána skrze nešťastnou příhodu ohně k zkáze přišel..."; Libochovice, okr. LT, Tomáš Frič, Roudnice nad Labem, 1625). Údaje o něm někdy zdvojují zápis do kroniky: "Tento zvon zkažen od strašlivého pádu ohně, kterýž dne 17. dubna 1825 věž, kryt kostelní, faru, školu, všecké vrchnostenské stavení s dvorem, 43 domů s stodolmi při nesmírném větru v popel obrátil..."; (Smirady, okr. HK, K Bellmann, Praha, 1825). Do této řady patří také zničení kostela, válečné rekvizice, puknutí zvonu (to mohlo být způsobeno i nadměrným používáním; v Klučenicích, okr. PB, pukl zvon při tři dny trvajícím vyzvánění za zesnulého Josefa II.). Zvony, které z uvedených důvodů přestaly plnit svou funkci a nedalo se s nimi zvonit, byly použity jako materiál pro nový zvon (".../ulit/ však s přidáním k němu ku pomoci jednoho menšího starého zvonu roudnického..."; Roudnice nad Labem, okr. LT, T. Frič, Roudnice nad Labem, 1629). Méně často jsou v nápise zachyceny jiné doprovodné údaje o zvonu - např. hmotnost: "haec campana tres centenarios ponderat..." (tento zvon váží tři sta liber); Ředhošť, okr. LT, M. Löw, Praha, 1667; "tento zvon jest v roce 1737 nákladem záduší ctiňoveského přelitej a o 191 (liber) těžší učiněnej"; Ctiněves, okr. LT, V. Lišák, Praha, 1737), údaje o ceně ("Do vsi Slatin tento zvon jest dělán k záduší svatýho Václava, Michal Kaliba přidal s Dorotú manželkú svú padesát kop"; Slatina, okr. LT, mistr Tomáš, 1568), události či příhody při odlévání ("... Tento kroš /zde do nápisu vsazen groš/ dán jest na památku do tohoto zvonu od slovutného pana Tomáše Šejnohy, toho času primasa u Veselí..."; Veselí nad Lužnicí, okr. TA, J. a T. Wolfartové, Prachatice, 1597).
O mistru slévači se kromě jména a domicilu nedozvíme mnoho. Na jeho národnost poukazuje jazyk autorské signatury, kterou musíme odlišit od ostatních textů, například: "Durch das feuer bin ich geflossen, Simon Urndorfer von Butweis hat mich gossen" (ohněm jsem byl roztaven, S. U. mne ulil) - Šimon Urndorfer, Bechyně, 1653. Zvonař pracoval na přání zákazníka, a tak na zvonech německách zvonařů působících v Čechách běžně nalézáme nápisy v češtině, přičemž dílo je signováno německy, popř. naopak; latina byla univerzální. Ojedinělým mezi kovolitci své doby byl slepý zvonař Matěj Špic, o němž se z nápisu dozvíme "... ne jménu jinému než tobě samému, tobě Bohu svému děkuji, žes mistrovství dopomohl svému slepému Matijovi..." (Roudnice nad Labem, okr. LT, 1536). Důvody jeho oslepnutí neznáme, ale mohlo jít o pracovní úraz při lití. Jeden zvon promlouval dvěma hlasy. Jednak svým zvukem, jednak svým nápisem. Volný přístup ke zvonům skrytým ve věžích byl omezen. Nápisy ale se čtenářem počítaly - srov. incipit na velkém zvonu Kryštof v Rychnově nad Kněžnou: "Kdož toto čteš, pochval Boha..." (Jan Benešovský z Moravské Třebové, 1602). Privilegium měli zvoníci - pouze oni směli být dennodenně až u zvonu, prohlížet si jej, číst si na něm (i když nápisům stěží rozuměli), někdy se dovnitř zvonu podepisovat a čmárat a hlavně konat svou povinnost, rozeznívat jej. Zvon ve formě vykroužil, odlil člověk, a také hlas mu mohl dát jedině člověk.
Zvonaři slavní, ale zapomenutí: Jaroš a Brikcí
Po vytažení na věž se za zvonem zavřely okenice a potom jej viděl jen málokdo. I kvůli tomu upadli do zapomnění nejslavnější čeští zvonaři. Dvojice jmen z vrcholného období zvonařského řemesla snad v našem kulturním povědomí zůstala dodnes. Tomáš Jaroš, který byl roku 1543 zjednán Ferdinandem I. jako královský puškař a dělolijec, se do českého dějepisu umění zapsal odlitím fontány dnes zvané Zpívající a umístěné v zahradě před letohrádkem královny Anny na Pražském hradě. Ve funkci dvorního slévače ulil Jaroš i několik desítek zvonů, mezi nimi na objednávku královského páru i největší zvon v Čechách, pojmenovaný Zikmund, zavěšený v prvním patře velké katedrální věže u Sv.Víta. Zvonař zemřel roku1570 netuše, že jeho osoba vejde o tři sta let později znovu ve všeobecnou známost a jméno Jaroš zaregistruje celá pražská kulturní reprezentace. Jak se to stalo? Slavnostní otevření Národního divadla v roce 1883 bylo zahájeno třemi kusy: Smetanovou Libuší, Dvořákovým Dimitrijem a Salomenou, tragédií v pěti dějstvích od Bohumila Adámka. O úspěch v podobě prvního činoherního představení na neorenesančních prknech "zlaté kapličky" se pokoušelo v anonymní soutěži 35 autorů. Porota, v níž zasedli mimo jiné Stroupežnický, Vrchlický a Vrťátko, vybrala hru zaslanou pod heslem Vox mea - vox vitae (Hlas můj - hlas života). Autor, hlinecký spisovatel B. Adámek (1848-1915), situoval děj svého historického příběhu na pražský dvůr Ferdinanda I. v roce 1547, do období stavovské opozice proti panovníkovi. Fabule, příběh žárlivosti, historické souvislosti popsaných událostí a aktualizace Adámkem zvoleného námětu na konci 19. století pro tentokrát zůstanou stranou. Za upozornění stojí totiž postava otce hlavní hrdinky Salomeny, puškaře a zvonaře Tomáše Jaroše, byť hraje úlohu epizodní a vylíčen je zcela ahistoricky (jako českému vlastenci Adámek vkládá Jarošovi do úst slova: "Však vírou ještě člověk není celý. Já stavím nejvýš lásku k rodné zemi, z té prýští vše: ctnosť, síla zdroji všemi"). To, že osoba českého zvonaře dostala roli zrovna v dramatu uvedeném při otevření Národního divadla, je ojedinělé a kuriózní. Figuru Jaroše-vlastence dotváří i již zmíněné motto hry ("Vox mea - Vox vitae. Zvony Jarošovy"), začátek nápisové fráze z Jarošových zvonů, zde však neúplný a užitý v jiném kontextu. Jaroš sice díky Adámkovi zazářil, ale hra byla časem pozapomenuta. V ústraní zůstala i při stoletém výročí a znovuotevření divadla v roce 1983.
Druhé jméno patří nejproduktivnějšímu zvonaři 16. století a špičce mezi kovolitci - Brikcímu, zvanému později z Cinperku. Máme doloženo 186 jeho zvonů (popř. cimbálů k hodinám; nemusí však jít o konečný počet) z let 1552-1599, což je ještě více, než vydala dílna jeho děda, Bartoloměje z Nového Města pražského, v první třetině 16. století. Znamená to, že Brikcí odléval souvisle po dobu 47 let průměrně čtyři zvony či cimbály ročně (v roce 1590 dokonce deset kusů). V roce 1571 byl spolu s bratrem Zikmundem povýšen Maxmiliánem II. do šlechtického stavu s právem užívat predikát "z Cinperku". Vzrůst jeho produkce v 70. letech, kdy nebylo výjimkou, že odléval 6-8 zvonů ročně, souvisel s udělením predikátu a zlepšením ekonomické situace dílny (větší prestiž znamenala vyšší ceny, mistr mohl zaměstnávat i více tovaryšů pomocníků).
Co se o něm dozvíme z jeho zvonů? Dal si zhotovit portrétní medaili, na jejímž rubu byl jeho erb. Obě strany plakety často otiskoval na věnec zvonu. Schéma textové výzdoby jeho zvonů se příliš neměnilo. Hlavní byl text objednatelský, dedikační a informační s důrazem na zbožnost donace zvonu. Typické pro Brikcího jsou obsáhlé citáty z Bible (a modlitby), odkazující k posvátnému účelu zvonu, často spojené s obrazovou a figurální výzdobou jako její vysvětlující popisky. Tak zvonu z roku 1561 v Dobrši (okr. ST) je kromě dedikačního textu a reliéfu s námětem zvěstování Panně Marii dialog: "Zdrávas Maria, milosti plná, Pán Bůh s tebou" - "Ej, děvka Páně, staniž mi se podle slova tvého", u zpodobnění donátorů zvonu klečících před krucifixem stojí text: "Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Sv. Jan Evange. v III. kap.", u medaile s Kristovým poprsím: "Já jsem cesta, pravda i život, vzkříšení" a také: "Ej, beránek boží, jenž snímá hříchy světa. Ioh. I". Na obdélné plaketě s Kristem čteme: "Símě ženy potře hlavu hada" a rovněž: "Adam v ráji", a na spodním okraji zvonu se volně nachází text: "Kristus umřel za hříchy naše, vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše". Někdy byl na zvon umístěn jen obsáhlý nápis dedikační, jako například v Dožicích (okr. PJ): "Urozený pan Mauric Chanovský z Dlouhý Vsi a na Dožitcích etc. pro čest a chválu Boží, kaplu tuto jménem sv. Michala Archanjela Božího, na budoucí památku svou z vlastního nákladu, i tento zvon udělati dal, aby lidé po zvonění sejdouce se k chválám Božím v tomto místě panu Bohu a církvi křesťanské oddaném za jeho božská dobrodiní děkovali a v potřebách svých jméno jeho svaté vzývali, kterýžto zvon udělal Brikcí zvonař z Cinperku na Novém Městě pražském léta 1575, v středu ochtáb sv. Bartoloměje apoštola Páně, z toho buď panu Bohu čest a chvála vzdávána". V druhé polovině 16. století se již na zvonech běžně vyskytují jména přispěvších osadníků, srov. Brikcího zvon z kostela sv. Antonína v Praze-Holešovicích: "... jednáním urozeného pána Tobiáše Nejedlého z Vysoké etc. k budoucí památce milovníků též osady, kterýž z lásky vedle možnosti z statečků svých na to dílo náklad učinili, jmenovatě Jan, toho času rychtář holejšovský, Vavřinec Nemanický, Jan jakubův, Petr Bartošův, Šimon Pernoušek, Václav Turek, vše z Buben, item Havel Bílej, též Rychtář, a Kříž Hurtův, oba z Holejšovic, i jiných pobožných lidí osadních k témuž bubenskému záduší přináležejících. Stalo se léta Páně 1572" (do zvonu byl dodatečně jako dárce vyryt i "Mikuláš Pernoušek z Holejšovic"). V této době záleželo jen na přání zákazníka, co na zvonu bude stát. Pražská novoměstská rada si dala na radniční zvon k orloji (litý od Brikcího roku 1563) vypsat citát z Démosthéna: "Obec bez zákona, zákon bez výkonné moci, je jako zvon bez srdce. S ničím totiž magistrát nepohne, nemá-li podstatu k potrestání vzdorných", a jinou obecnou pravdu, že "Patero věcí ukazuje, je-li obec dobře, či špatně řízena: dům modliteb neboli chrám, radnice, škola, tržiště, orloj" (přel. z latiny). Malostranští se spojili s tradičním obsahem: "Pro čest a chválu věčného Pana Boha pan pur(k)mistr a rada i všecka obec Menšího Města pražského k Svatému Mikuláši tento zvon Brikcímu zvonaři z Cinperku v Novém Městě pražském dali udělati. Aby lid křesťanský majíc sobě zvukem téhož zvonu v známost uvedeni k slovu Božímu, k modlitbám svatým a k chválení jména Božího se od prací hmotných uprázdňovali a scházeli. Stalo se léta Páně 1576" (zvon na obecní věži-zvonici při kostele sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze).
Kdy se objevila ve zvonových nápisech čeština?
Zbývá ještě připomenout otázku, která vědecké i laické publikum vzrušovala od dob prvních topografických popisů českých zemí (od K. J. von Bienenberka, J. Schallera). Jde o problém nejstarších nápisů na zvonech v češtině. Vážněji se do této problematiky pustili jen J. Dobrovský a knihovník strahovského kláštera B. J. Dlabač. Dobrovský ve druhém a třetím svazku svého sborníku Litterarisches Magazin von Böhmen und Mähren (1786, 1787) otiskl dva kampanologické přípspěvky. Nápis zvonu ze svatojiřské rotundy na Řípu, který mu okopíroval hrabě Friedrich Nostic, jehož Dobrovský k této mytické svatyni Čechů doprovázel, je podle něj kýženou nejstarší českou památkou (nese letopočet 1491). Jako reakci na vydání Dobrovského Geschichte der Böhmischen Sprache und ältern Literatur (1791) publikoval o dva roky později premonstrát Dlabač ve sborníku Miszellen für Böhmen studii O datu českých zvonových nápisů. Souhlasí s Dobrovským, že epocha rozkvětu českého jazyka nastala s vystoupením Jana Husa, podotýká však, že se to projevuje nejen v textech písemných (v biblických překladech apod.), ale i na monumentálních památkách, jako jsou zvony, sochy a náhrobníky. Přináší další doklad starého českého nápisu (z roku 1489), který opsal ze zvonu v kostele sv. Kiliána v Davli při jednom svém říjnovém výletu v roce 1787. Dobrovský potom do třetího vydání svých Dějin (1818) epigrafické památky jako doklady české slovesnosti už započítal.
Probereme-li badatelské výsledky nejstarších dob i uplynulých desetiletí, překvapí nás, že otázka po nejstarším zvonu s českým nápisem je stále nezodpovězena. Hledání ztěžuje fakt, že ne všechny zvony jsou v tomto období, na rozdíl od veřejných nápisů memoriálních, datovány.
Zdá se, že nejstarším dokladem užití češtiny v nápise je zvon ze zámecké věže v Českém Krumlově, pořízený roku 1406 nákladem Oldřicha z Rožmberka. Nešlo v tomto případě ale o záměr objednavatele. Závěrečná dvě česká slova z latinského textu - ZDARZ BOZE - nejsou organickou součásti nápisu, nýbrž doplňující prosbou řemeslníka, aby se dílo povedlo. Toto apelové spojení se dochovalo i dnes v běžné komunikaci v ustrnulé podobě "Zdař Bůh" (popř. elipticky jen "Zdař") a jeho podoba na krumlovském zvonu je východiskem původního frazeologického spojení v českých zvonových nápisech poslední třetiny 15. století: "pane Bože, rač zdařiti tento zvon".
Vznik nejstarších českých nápisů na zvonech můžeme umístit do poloviny 15. století. Do této skupiny patří nápis na anonymním zvonu v kostele sv. Jana Křtitele ve Svatém Janu pod Skalou (okr. BE), pocházejícím z roku 1452 a litém "... ve jméno Matky Božie". Druhým takovým je zvon pražského staroměstského kostela sv. Havla z roku 1455. Prvními neanonymními doklady českých nápisů jsou práce konváře Petra z Mýta, od nějž se zachovala souvislá řada zvonů z 60. let 15. století (např. Skuteč, okr. CR, 1460; Sruby, okr. CR, 1466). Ze 70. let jsou zvony pražského konváře Hanuše. Důležitá je i produkce kutnohorského měšťana, zvonaře a konváře Ondřeje řečeného Ptáček. Již první jeho dochovaný zvon (Vysoká, okr. KH, 1472) má nápis v češtině, zvon o tři roky starší (Košice, okr. KH, 1475) nese latinskou autorskou formuli a unikátní český nápis - několik veršů Svatováclavského chorálu: "svatý náš Václave, vývodo český země, kněžě náš, pro za ni Boha, Svatého Ducha, Kristeleison, s pomocíť my tvé žádáme, smiluj se nad námi". V poslední třetině 15. století se čeština na zvonech začíná užívat stále častěji.
Nejstarší zvony v Čechách
Za vůbec nejstarší časově určenou kampanologickou památku v Čechách se považuje zvon uložený dnes v chebském muzeu, datovaný na plášti do roku 1286. Na pražské staroměstské radnici visel zvon s latinským nápisem z roku 1313, litý původně pro břevnovský benediktinský klášter. Při ostřelování radnice Němci za květnového povstání 1945 a po následujícím požáru zvon spadl a roztloukl se na kusy. Dodnes se naštěstí zachovaly jak tyto zbytky, tak sádrový odlitek celého zvonu a detaily nápisů, pořízené při hrozbě nucené rekvizice kovů v první světové válce.
Dosud v provozu je zvon z roku 1322 zavěšený ve zvonici nedaleko monumentální trosky gotického presbytáře minoritského kostela v Benešově. Mimochodem, o tento zvon projevil velký zájem i doyen českých básníků Karel Hynek Mácha, když byl v Benešově u svého přítele ze studií Václava Mácha a hrál tam ochotnické divadlo. Máchův všeobecně známý zájem o historii potvrzuje i momentka, kterou popsal Mach ve svých pamětech. Hynek prý vstal časně ráno, přál si vidět zvonici a zbytek rozbořeného kláštera a "... jsa tam (do)veden, všechno prolezl, četl nápisy zvonů a divil se zvonu (poledníčku), jehož strany, kterých se při zvonění srdce dotýká, spatřil téměř vyšeptalé". Mácha byl jistě spokojen, neboť kromě památky z raného 14. století spatřil i zvon z roku 1593 a středověký malý poledníček (měl-li kostel více zvonů, mohl být jeden vyčleněn pro polední zvonění) s latinskou modlitbou Ave Maria. Do skupiny velmi starých památek patří i zvon z Havlíčkova Brodu, pocházející pravděpodobně z roku 1335.
Zvonový nápis pramenem pro vědecké disciplíny
Závěrem je třeba poukázat na fakt, že nebyl dosud nastolen problém převzaté i příležitostné literární tvorby objevující se ve zvonových nápisech, jejich intertextualita a odkazování i na jiné prameny, než je nejčastěji se vyskytující biblický text. Hlavní příčinou, proč stojí zvony a jejich nápisy na okraji zájmu, je dostupnost pouze malé části nápisového fondu v odborné literatuře a fyzická i časová náročnost základního terénního výzkumu, který by české kampanologické památky v celé šíři sedmisetletého vývoje zpřístupnil. Výřez z bohatství českých, německých a latinských nápisů na zvonech v Čechách ukázal, že obsahově jde o textový korpus omezený do jisté míry funkcí zvonu a z toho vyplývajícími nepsanými pravidly pro tvorbu těchto nápisů. Na druhé straně se zvony svou vypovídací hodnotou mohou směle zařadit k ostatním epigrafickým památkám. Jsou doplňkovým, pomocným pramenem pro dějiny obecní a městské samosprávy, historickou fotografii, uměleckou historii, církevní a regionální dějiny i kulturní dějepis. Podávají zprostředkované svědectví o jazykových poměrech v zemi a bohatý materiál přinášejí pro filologii a lingvistické disciplíny, zvláště onomastiku, stylistiku a lexikografii.
Radek Lunga
(Publikováno v Časopisu pro kulturní dějiny - Kuděj, 1999, roč. 2, č. 2, s. 10-21. Nápisy v textu jsou přepsány dnešním pravopisem. Uváděné doklady nápisů byly získány převážně ze Soupisu památek uměleckých a historických v Království českém, svazků 1-51, vydaných v Praze 1897-1937, a z vlastního průzkumu. Některé citované zvony, zvláště mladšího původu, podlehly válečným rekvizicím a dnes již neexistují).