Církev a kulturní památky

Jaká je zodpovědnost církve za kulturní památky?
S ohledem na církevní kulturní památky a vztah státu a církve

PAMÁTKY JSOU ČASTO PRVNÍM KONTAKTEM S KŘESŤANSTVÍM
Mons. František Radkovský, biskup plzeňský

Jedním z plodů inkulturace jsou církevní kulturní památky. Jsou nejen bohatstvím církve i národa. V naší zemi je toto kulturní bohatství značné, je čím se chlubit. Zároveň to s sebou přináší nároky na údržbu, na kterou často chybí finanční prostředky. Navíc je toto bohatství značně zanedbané, díky minulému období totality, a v posledních letech je zase vystaveno, a to především movitý majetek, masivnímu náporu zlodějů.

Kulturní památky dnes přinášejí problémy a starosti. Nesmíme ovšem při tom zapomínat na to, na co poukazuje encyklika Redemptoris missio, totiž že tyto církevní kulturní památky mají význam nejen kulturní, ale i misijní. V naší značně sekularizované společnosti, kdy velká část populace již neměla možnost poznat křesťanství prostřednictvím rodičů či prarodičů, jsou tyto památky příležitostí k tomu, aby křesťanství přesto zůstávalo aspoň nějak přítomné v životě společnosti. Dokonce například organizovaná návštěva školních tříd v kostelech doprovázená křesťanským výkladem, může být pro děti a mládež prvním významnějším kontaktem s křesťanstvím. Aspoň u nás jsme tyto akce už vícekrát opakovali s docela dobrým výsledkem.

Kostelů se v některých místech nedostává - to je ten radostnější, ale bohužel méně častý případ, jinde naopak kostelů přebývá, nejsou zapotřebí vzhledem ke stále se zmenšujícímu počtu věřících a počtu bohoslužeb. Například v naší diecézi máme 437 kostelů, z nichž necelých 60 % má bohoslužby aspoň jednou týdně až jednou měsíčně, necelých 20 % jednou až několikrát v roce a ve čtvrtině kostelů se neslouží vůbec. Asi čtvrtina kostelů má počet účastníků bohoslužeb do deseti, asi třetina od deseti do třiceti, jen necelá čtvrtina má víc jak třicet účastníků na bohoslužbách a pouze necelá 4% kostelů má víc návštěvníků jak sto. Z toho vyplývá, že většinu kostelů si věřící nejsou schopni sami z vlastních prostředků udržovat. Vzhledem k tomu, že v diecézi mají kněží většinou na starosti více kostelů s malým počtem věřících, kteří nejsou schopni se postarat ani o základní údržbu, pociťují kněží starost o tyto kostely jako velké břemeno, které z nich dělá často údržbáře a brání jim ve vlastní pastorační práci. Vzhledem ke stále se zmenšujícímu počtu kněží a také vzhledem ke snaze vytvořit z malých ostrůvků věřících v diaspoře větší celky, tedy větší farní obvody, roste potřeba ustanovit v těchto větších farních obvodech techniky, kteří by pečovali o desítky kostelů, které se v takových větších obvodech vyskytují. Není je však z čeho platit, neboť je nelze platit z peněz pro duchovní. Ostatní finanční prostředky poskytované státem nestačí a diecéze jiné prostředky pro tento účel nemá. Rádi bychom, aby si kostely v jednotlivých obcích, zvláště tam, kde farnost není, nebo je tam pouze několik věřících, převzala obec, se kterou bychom v darovací smlouvě dojednali věcné břemeno, umožňující církvi užívat tyto kostely podle potřeby. Obcí, ochotných převzít kostel, zatím mnoho není. I pro mnohé z nich to představuje velké břemeno.
U movitých památek je situace rovněž problematická. Naše kostely prožily mnoho loupeživých nájezdů, takže v některých už není po několikanásobných vloupáních co ukrást. Další nájezdy čekáme po vstupu do EU, kdy na hranicích již nebudou žádné kontroly. Nejcennější věci jsme uložili do depozitářů, takže kostely potom stejně vypadají jako po vykradení, s tím rozdílem, že v těchto lepších případech je šance, že se snad někdy v daleké budoucnosti budou moci tyto předměty z depozitářů do kostelů vrátit. Nejlépe jsou na tom kostely, které mají účinné zabezpečovací zařízení, navíc vyvedené na policejní pult, takže policie může v případě ohrožení v krátkém čase zasáhnout. Takových kostelů je ovšem málo, protože toto zabezpečení včetně pravidelné údržby je poměrně drahé a peníze k tomu nejsou nazbyt a navíc to jde pouze tam, kde je policejní stanice poblíž. Zkušenost totiž ukázala, že dá-li se hlasitá signalizace pouze na kostel, stejně se většinou nikdo neodváží v případě poplachu kostela jít.

ZÁJEM O PAMÁTKY BY MĚL BÝT PRIORITOU CELÉHO NÁRODA
doc. Jan Royt, kunsthistorik

Církevní památka především slouží jako svědek víry a kulturní úrovně našich předků. Poněkud nešťastná byla v minulosti kategorizace památek, neboť nebrala zřetel místní význam stavby pro tvorbu kultu krajiny. Jako věřící a vysokoškolský pedagog mám osobní zkušenosti s misijním působením sakrálních památek, neboť již sv. Augustin hovoří o kráse jako o demonstraci Božího řádu a na paměti je třeba také biblické: „Poznáte je po ovoci..." A že v případě sakrálních památek nejde o ovoce trpké, nýbrž „medoskvoucí" je zřejmé.

Nedávno jsem cestoval po Francii a viděl jsem v této poměrně bohaté zemi neutěšený stav kostelů. Musím vzdát na tomto místě obrovskou poklonu téměř všem duchovní správcům, kteří v omezeném počtu a s nesmírným nasazením o církevní památky pečují. Nelze však také nepřehlédnout některé nešvary, o nichž se mnohdy raději mlčí, jako je rozprodávání zejména některých movitých památek.Teší mě v poslední době také zájem církevní hierarchie o památky a jejich ochranu. Důkazem toho je i zřízeni oboru Dějin křesťanského umění při katolické teologické fakultě UK. Co se doposud nedaří až na výjimky je zřizování diecézních muzeí.

Domnívám se, že by měla existovat velni úzká spolupráce státu a církve v otázce ochrany památek. Ideální by bylo, aby státní orgány plně zajistily opravy sakrálních objektů a restaurování interiérů při respektování skutečnosti, že chrámový prostor slouží oslavě živého Boha a jako takový se v souladu s historickým vývojem liturgie proměňuje. Správci farností či technici by měli na druhé straně respektoval kompetentní rozhodnutí orgánů památkové péče (valná většina tak činí), které by na druhé straně mělo vždy brát zřetel na funkci kostela, neboť Boží chrám opravdu není muzeem. Chápu, že církev nemůže vzhledem k počtu věřících udržet všechny církevní stavby. Dojde-li k prodeji pak je z misijního hlediska dobré vždy mít na paměti následné využití kostela či fary, neboť jejich nevhodné využití poškozuje obraz církve ve veřejnosti a ostatně odporuje i doporučením papežské kurie ohledně využití sekularizovaných památek Že takovéto vědomí je živé o tom svědčí případ absolutně nekulturního využití za josefínských dob sekularizovaného kostela sv. Archanděla Michaela na Starém městě Pražském, jehož osud je odborníky i veřejností neustále připomínán.

Zájem udržet církevní památky v dobrém stavu a v co největším počtu by měl být prioritou celého národa, neboť právě péče o poklady minulosti jsou jedním z atributů jeho kulturnosti.

ÚDRŽBA PAMÁTEK SOUVISÍ S MODELEM FINANCOVÁNÍ ČINNOSTI CÍRKVE
Ing. Karel Klimeš, ekonomický poradce České biskupské konference

Církev je financována z několika zdrojů: Největší položku v příjmové oblasti tvoří příspěvek MK ČR a orgánů státní správy (dříve okresní úřady, dnes některé obce pověřené výkonem státní správy) na činnost církve a opravu nemovitého majetku. Tato položka dosahuje 44,7 % příjmů církve. Od samosprávy, tj. z rozpočtů krajů a obcí částka představuje 5,6 % přijatých prostředků Druhou nejvýznamnější položkou (34,2 %) pro financování církve jsou sbírky a dary (nejenom od věřících), včetně darů ze zahraničí. Z vlastní hospodářské činnosti církev získává 7,6 % příjmů, ostatní příjmy představují 7,9 % zdrojů.

Na straně výdajů nejvíce převažují opravy nemovitého majetku. Jenom opravy kulturních památek dosahují 33,9% všech výdajů církve. Opravy „ostatních" nemovitostí (ne-památkových sakrálních staveb, farních budov atd.) a movitých věcí (mobiliářů, aut, komunikační a výpočetní techniky) představují dalších 9,5 % výdajů. Druhou nejvyšší položku na straně výdajů tvoří mzdy a pojistné duchovních a administrativních pracovníků. Na mzdy a pojistné církev vydá 28,2 % z celkových prostředků na svoji činnost. Bohoslužebné a režijní výdaje, které zabezpečují hlavní poslání církve tvoří 12,9 % výdajů a na ostatní jiné provozní náklady, daně a poplatky církev vydá 9,2 % prostředků.

Vedle výše uvedených vydání se církev věnuje také charitativní činnosti. Dary a různé formy příspěvků potřebným dosahují 6,3 % všech výdajů církve. Výsledek hospodaření církve je jen velmi mírně deficitní, a proto pro další porovnávání můžeme vycházet z toho, že příjmy se rovnají výdajům.

Stát, reprezentovaný MK ČR hradí církvi mzdy a pojistné duchovních, v omezené míře
přispívá na mzdy a pojistné církevní administrativy, věcné náklady činnosti církve (ze zákona by měl být povinen hradit zejména cestovní, stěhovací a jiné výlohy duchovních a dále náklady spojené s náboženskými úkony a církevní administrativou) a údržbu majetku církve. Toto vychází z poněkud modifikovaného výkladu zákona č. 218/1948 Sb. V číselné podobě to znamená, že 44,7 % z příjmů církev dostává od MK ČR a bývalých okresních úřadů a tyto pokrývají velkou část z 28,2 % prostředků na mzdy a pojistné církevních zaměstnanců, dále již menší část z 12,9 % výdajů na ostatní věcné náklady činnosti církve (bohoslužebné a režijní výdaje) a pouze velmi omezenou část z 33,9 % oprav kulturních památek a 9,5% údržby ostatního majetku církve. Již z prostého součtu výše uvedených částek na výdajové straně vyplývá, že neplatí teze, že stát platí církve.

Pokud provedeme porovnání v opačném pořadí a sečteme obě zmiňované položky výdajů církve na údržbu majetku (tzn. 33,9 % a 9,5 %), zjistíme, že výsledné číslo 43,4% se velmi blíží celkovému číslu 44,7 % z příjmové oblasti, kterým MK ČR a další orgány státní správy přispívají na všechny činností církve.

Nutno ještě podotknout, že výdaje církve na údržbu majetku jsou pouze ty nezbytně nutné a potřebné výdaje na opravy nemovitého a movitého majetku, a že celková zanedbanost údržby církevního majetku vzhledem k omezenosti zdrojů financování je v řádech několika desítek miliard korun.

Spíš už bychom mohli předpokládat, že můžeme dosáhnout rovnováhy mezi příjmy ze sbírek a darů tvořících 34,2 % z příjmů a redukovanými výdaji na mzdy a pojistné církevních zaměstnanců, bohoslužebné a režijní výdaje v součtu dosahujícími 41,1 % z výdajů. Takto by však již nezbylo na charitativní činnost církve, která patří k jednomu ze základních pilířů poslání církve.

Z celého textu vyplývá, že nastavení vztahu mezi státem a církví nelze provést pouze částečným vydáním majetku bez vyřešení financování církve. Bez komplexního řešení není možné dosáhnout dalšího pokroku a neřešení a odkládání problému znamená zvyšování obtížnosti nalezení řešení v budoucnu.

Tento text shrnuje některé příspěvky, které zazněly na kolokviu pořádaném ČKA v dubnu 2004.
Převzato z časopis UNIVERSUM, roč. XIV., 2004, č. 3, s. 8-9.