II. díl: Obraz Madony z Doudleb
V prvním zastavení našeho seriálu jsme si povšimli pozdně gotického obrazu Madony z Kamenného Újezda[1], který vykazuje společné ikonografické rysy s milostným obrazem tzv. Madony Doudlebské, pocházejícím z kostela sv. Vincence Mučedníka v Doudlebech na Českobudějovicku. Obraz, dříve umístěný na hlavním barokním oltáři[2], je nyní vystaven v Národní galerii v Praze a my se seznámíme s jeho historií a ikonografií.
Nejprve si řekněme několik slov k historii a legendám o obrazu. Kdy a jakým způsobem se obraz Madony s Ježíškem dostal do původně raně gotického kostela v Doudlebech, není bezpečně známo. Existuje domněnka, že jej nechal pořídit děkan místního kostela ve třicátých letech 15. století. Podle pověsti ovšem pochází již z doby Slavníkovců a ctil jej prý již sv. Vojtěch[1]. K tomuto názoru naše předky sváděl fakt, že Doudleby byly přibližně k roku 981 pomezním hradem Slavníkovců (uměleckohistorický rozbor obrazu však tento předpoklad jasně vyvrací a klade jej až do 15. století). Další legenda vypráví, jak se jeden z nemocných doudlebských plebánů (farářů) obracel ve svých modlitbách k Panně Marii. Protože nemohl vycházet z fary, nechal si sem obraz Madony z kostela donést, aby se v její těsné blízkosti mohl vroucně modlit. Panna Maria však prý začala slzet a tím dala znamení, aby se obraz vrátil na své původní místo. Podle této legendy napsal pelhřimovský kněz František Bernard Vaněk báseň „Slzy Panny Marie“[2]. Dále se tradují podivuhodné události a zázračná zachránění díky Madoně Doudlebské: vysvobození vojáka (doudlebského občana) z tureckého zajetí, uzdravení chromého, zachránění dítěte atd.
Farní relace z roku 1689 uvádí, že obraz byl nadán papežskými odpustky a je ctěn více než 200 let[3]. K roku 1716 je doloženo velké množství votivních darů (stříbrné korunky, mince, řetízky, křížky apod.), zabavené roku 1811 do státní mincovny[4]. To vše svědčí o tom, že obraz měl v inventáři kostela mimořádné postavení a věřící jej měli ve velké úctě.
Původní obraz Madony[5] tvořila temperová malba na poměrně velké desce z lipového dřeva o rozměrech 97,5 x 70 cm, přičemž zadní strana nesla ještě další malbu s námětem „Adorace Ježíška“, která byla po roce 1904 oddělena. Nejnovější uměleckohistorický rozbor obou obrazů provedla historička umění Milena Bartlová ve své knize „Poctivé obrazy“[6]. Skutečnost, že deska byla oboustranně malovaná, vede k předpokladu, že původně tvořila součást větší oltářní archy. Kultovní malba, nerozlučně související s poutním místem, ikonograficky představuje polopostavu Madony s Ježíškem byzantského typu Hodegetria, o němž jsme se zmínili již u Madony z Kamenného Újezda. Patří do skupiny tzv. svatolukášských obrazů, jejichž předlohu dle legendy maloval sám sv. Lukáš (první portrétista Panny Marie). Nekorunovaná[7] Madona s mírně nakloněnou hlavou, zahalenou ve velmi zjednodušeném maforiu (plášti), přidržuje Ježíška za bosé nožky prsty levé ruky, pravou rukou (téměř rovně před hrudí nataženou) k němu ukazuje s charakteristicky vztyčeným palcem. Ježíšek drží v levé ručce červenou knihu a pravicí směřuje v gestu žehnání ke tváři Panny Marie, která se obrací k divákovi. Pro její obličej jsou příznačná velmi malá, plná jemná ústa, ušlechtilé oční oblouky a linky. Ježíšek je oděn v delší tmavomodrou tuniku, Madona v temně modrý plášť s červeným rubem a zlatou sponou na hrudi. Okraj pláště Madony i košilky Ježíška jsou lemovány zlatým ornamentálním pásem trojlistu. Pozadí postav je zlacené (s novějšími vrstvami), zlacená je rovněž spona na prsou Panny Marie a horní lem spodního šatu pod jejím krkem. V levém rohu obrazu, u pravé paže Madony, je zobrazena drobná postavička klerika v bílé superpelici s mluvící páskou s gotickým písmem: „Ora pro nob/is/s/an/c/t/a/Dei genitrix“ (Oroduj za nás Svatá Boží rodičko). Tato postavička na obraze v Kamenném Újezdě, jenž je považován za pozdější volnou kopii obrazu doudlebského, chybí. Jde zřejmě o donátora obrazu, jednoho z doudlebských plebánů, s nímž je spojena legenda o slzení obrazu.
Obraz Madony Doudlebské v kostele začátkem 20 stol. Obraz Madony Doudlebské po restaurováni v roce 2003
Shrneme-li stručně charakter obrazu, pak lze hovořit o západoevropském derivátu východní předlohy. Byzantské je především držení těla Bohorodičky, její pohled k divákovi (nikoliv na dítě), zahalení hlavy v plášti, gesto pravé ruky či tříčtvrteční obrácení Ježíškova těla a tváře. Silná, „západní“ gotizace se již naopak projevuje v postavičce donátora, v nápisové pásce, dále knihou v ruce Ježíška, sponou na plášti či modelací drapérie i tváří obou postav. Obraz byl považován nejprve za domácí kopii importovaného italského obrazu z 1. čtvrtiny 14. století[8], za nejstarší obraz Madony v Čechách, dílo italského umění[9], nejnověji je pokládán za produkt přední pražské dílny z bezprostřední blízkosti Zikmundova portrétu a kapucínského cyklu a datován do doby 1435-40.[10]
Pozornost historiků umění se k obrazu obrátila v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou roku 1895[11] a s Mariánskou výstavou[12] roku 1904 v Praze, na níž byla Madona z Doudleb vystavena. Když se obraz vracel z mariánské výstavy na své původní místo přes Třeboň, povšiml si jeho kritického stavu schwarzenberský archivář František Mareš a upozornil na tuto skutečnost Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu. Za faráře Tomáše Zachardy došlo v letech 1904-07 k restaurování obrazu a k radikálnímu zásahu do jeho materiální podstaty[13]. Vídeňský malíř a restaurátor Theofil Melicher zvolil metodu rozříznutí desky obrazu a transfer barevných vrstev s malou částí dřevěného podkladu na silné plátno a to jak u malby Madony, tak i u obrazu Adorace. Vznikly tak obrazy dva. Návrat obrazu dne 19. října 1907 byl velikou událostí pro farnost i celou oblast Doudlebska s procesím, družičkami a líbáním obrazu, který již nikdy neměl opustit kostel[14].
Bohužel, obraz Panny Marie Doudlebské, našim předkům tolik milý, setrval na svém místě zhruba již jen třicet let (zde byla navíc nutnost zachování původní lokace zdůrazněna legendou, kdy Madona po vyjmutí z kostela plakala). Obraz sice zůstává majetkem farnosti, ale již roku 1937 byl zapůjčen do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze, odkud se dostal do dnešní Národní galerie v Praze, kde je dodnes veden jako zápůjčka na dobu určitou, s možností prodlužování. Můžeme ho spatřit v expozici starého českého umění v Anežském klášteře s datací „kolem roku 1440“[15]. Rovněž obraz Adorace Ježíška, ikonograficky zajímavý scénkou se sv. Josefem, který vaří Ježíškovi kašičku a odhání při tom kočku, je zapůjčen v Národní galerii (oba obrazy byly v letech 1977-1993 přechodně vystaveny na hradě Kost). V letech 1997-2003 restaurovala obraz Madony Doudlebské ak. mal. Zora Grohmanová[16] a poté bylo toto dílo zařazeno do expozice v Praze. V roce 2006 Madona putovala na výstavu „Slezsko. Perla v České koruně“, uspořádanou v Praze a v polské Lehnici, k níž byl vydán reprezentativní katalog. Madona je tu pochopitelně uváděna do souvislosti s Madonou Piekarskou (Piekary Śląskie v Horním Slezsku, originál se dnes nachází v katedrále sv. Kříže v Opole) a s obrazy jejího typu, které v krakovské diecézi rozšiřoval v 15. století biskup Zbigniew Oleśnicky[17]. Za zmínku stojí též skutečnost, že Poláci nazývají někdy tento typ Madonami Doudlebskými (!), např. Madonu v Rychwaldu[18].
Ve farním kostele sv. Vincence v Doudlebech je na oltáři umístěna kopie z roku 1978, malovaná ak. mal. Hanou Kohlovou temperou na překližce. Také tato kopie je od roku 2007 majetkem Římskokatolické farnosti Doudleby. Existuje ještě několik starších kopií obrazu v soukromém vlastnictví[19]. Obraz „Adorace Ježíška“ je v kostele zastoupen fotokopií.
Jiří Černý
Diecézní konzervátorské centrum
Vyšlo tiskem, in Setkání 2010, č. 10, s. 10-11.
[1] Pulec V.: Doudleby. Příspěvky k jejich dějinám. České Budějovice 1926, s. 35.
[2] Košnář J.: Poutnická místa a památné svatyně v Čechách, Praha 1903, s. 471-474; Kümpel-Staňkovský B.: Staročeské Madony, Šumperk 1947, s. 63.
[3] Pulec, pozn. 3, s. 27.
[4] Tamtéž s. 28-30.
[5] Základní literaturu k obrazu uvádí Matějček A: Česká malba gotická 1350-1450, Praha 1950, s. 168-169. Celkové shrnutí nejnovějších poznatků a souvislosti s poutním místem, in Černý J.: Poutní místo Doudleby a deskový obraz Madony s Ježíškem, Výběr 40, 2003, č. 3, s. 247-268.
[6] Bartlová M.: Poctivé obrazy. České deskové malířství 1400-1460, Praha 2001, s. 194.
[7] Myslíme tím, že koruna nebyla malována, ale aplikována dodatečně. Korunka barokní byla kovová, podle fotografií ze začátku 20. stol. byly nad hlavami obou postav připevněny kovové paprsky, srv. Pulec, pozn. 3, s. 36. Při posledním restaurování byly otvory po votivních aplikacích přiznány a na obraze jsou dobře patrné.
[8] Braniš J.: Mittheilungen der k. k. Zentralkomission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale, Neue Folge, 1890, s. 212.
[9] Matějček A.: Galerie v Rudolfině, 1913, s. 28.
[10] Srv. pozn. 8, Bartlová M.: Poctivé obrazy..., s. 194-195.
[11] Šittler E. - Podlaha A.: Národopisná výstava českoslovanská v Praze, in Vlasť, roč. XII (1895-96), s. 880-882.
[12] Müller V.: Oslavy Panny Marie v Praze, in Podlaha A.: Almanach mariánský, Praha 1905, s. 193-203.
[13] Černý J.: Poutní místo Doudleby a deskový obraz Madony s Ježíškem, Výběr 40, 2003, č. 3, s. 253-260.
[14] Pamětní kniha farnosti Doudleby, nestr. (ŘKF Doudleby).
[15] Chlumská Š. (ed.): Čechy a střední Evropa. Sbírka starého umění Národní galerie v Praze, Praha 2006, s. 69-70.
[16] Grohmanová Z.: Restaurátorská zpráva. Madona Doudlebská, Národní galerie v Praze, 2003 (Biskupství českobudějovické).
[17] Niedzielenko A. – Vlnas V. (ed.): Slezsko. Perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů, Praha 2006 (obraz Madony z Doudleb i z Kamenného Újezda s. 124).
[18] Srv. pozn. 15, Černý J.: Poutní místo Doudleby..., s. 259; též Gizela S. M. – Grazyna S. M.: Z dawna Polski tys Krolowa. Szymánow 1986, s. 288, 660.
[19] Již v době první nepřítomnosti obrazu v kostele začátkem 20. stol. nechal namalovat doudlebský sedlák Josef Burda tři kopie obrazu u učitele Františka Nouzy. Srv. pozn. 15, Černý J.: Poutní místo Doudleby..., s. 257.