III. díl: Model zlatokorunského oltáře z Chýnova
V této části seriálu přeskočíme ze středověku do doby barokní a seznámíme se s jedním ze zajímavých projevů této epochy, totiž s tzv. modelletem hlavního oltáře klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně. Třebaže bylo toto umělecké dílo významného českého sochaře Jakuba Eberleho původně určeno pro klášter ve Zlaté Koruně, od konce 18. století, díky josefinským zásahům do církevního života, patří farnosti Chýnov na Táborsku.
Tvorba skic a modelů architekty a výtvarnými umělci je nezbytnou součástí jejich činnosti. Před zhotovením finálního díla si umělci nutně musí nejprve důkladně rozmyslet, jak budou dílo koncipovat. Zpravidla začínají tvořit nejprve kresby a skici, vyjadřující základní představu formy, jakou hodlají dílu dát. V případě sochařských děl se takovým skicám říká bozzetta (z italského abbozzo = skica), které jsou doloženy již v době antiky. Jsou to především osobní pomůcky umělce, které zachycují myšlenky a představy, načrtnuté jen ve zběžné, nepropracované formě např. z hlíny, vosku, štuku, dřeva nebo jiného materiálu. Naproti tomu tzv. modelletta (z italského modello = vzor) jsou výtvory propracované, usilující o úplný celkový dojem. Umělec měl již jasnou představu o tom, jak by mělo dílo vypadat v konečné podobě. Zhotovil model pro investora na ukázku a usiloval přitom o co největší názornost. Modelletta neměla sloužit umělci, ale měla mluvit především k laikovi, potencionálnímu zákazníkovi, kterého bylo třeba získat. A tak v případě návrhů barokních oltářů je takový model detailně propracován včetně miniaturní architektury, sošek a ozdob s polychromií, zlacením i mramorováním. Sám se stává uměleckým dílem, ceněným sběrateli. Modelletta byla zhotovována např. i pro pomníky a sousoší, jedním z nejznámějších je Hiernleho model mariánského sloupu pro Kladno (1741) v Umělecko průmyslovém muzeu v Praze.
V českém prostředí se dochovalo kromě zlatokorunského oltáře několik takových modellett, např. pro oltáře v Doksanech (Národní galerie v Praze), v Hradci Králové (Muzeum východních Čech v Hradci Králové), Havlíčkově Brodě (Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod), Lounech (Národní muzeum v Praze) či v Opavě (Slezské muzeum v Opavě) a dalších lokalitách. Jižní Čechy jsou v této kolekci zastoupeny právě modelem zlatokorunského oltáře, který je dnes zapůjčen v Národní galerii v Praze a vystaven ve stálé expozici „Baroko v Čechách“.
Chýnov model oltáře celek J Eberle před r 1772
Zlatokorunský model z Chýnova, dílo Jakuba Eberleho z doby před rokem 1772, je zasazen v prosklené půlkruhově zakončené skříňce, vysoké 127 x 67 cm. Čelní rám skříňky, zhotovený ze dřeva jehličnatého stromu (smrku?), zdobí vyřezávaný zlacený ornament. Samotný oltář je vysoký 116 cm, bíle štafírované figurky světců jsou vysoké cca 12 - 13 cm. Vše je vyřezáno z lipového dřeva, zlaceno a polychromováno; ústřední obrázek Nanebevzetí Panny Marie je malován olejem na pocínovaném železném plechu. Portálový oltář s kanelovanými sloupy má ve spodní části mohutný zlacený tabernákl se svatostánkem, figurálně zdobeným dvěma malými andílky a dvěma anděly, v nástavci je drobný obraz sv. Josefa (olej na papíře). Základna oltáře je osazena šesti sochami, čtyř církevních otců a níže na samostatných soklech dvou světců benediktinské řehole: sv. Benedikta a cisterciáka sv. Bernarda; o něco výše na římse retabula jsou umístěny sochy čtyř církevních otců: zleva sv. Augustina, sv. Řehoře, sv. Silvestra (?), sv. Ambrože (?)[1]. Ústřední část vyplňuje plocha obrazu Nanebevzetí Panny Marie. Nástavec nad římsou je bohatě členěn a zdoben postavami andělů a andílků, oslavujících jméno Panny Marie, které je znázorněno mariogramem v paprscích. Pozadí klenby presbytáře, v němž se oltář nachází, zdobí vegatabilní zelené a červené ornamenty na bílé ploše.
Porovnáním s realizovaným hlavním oltářem v klášterním kostele ve Zlaté Koruně lze zjistit, že nedošlo k výrazným odchylkám od původního záměru. Veliký pozdně barokní obraz Nanebevzetí Panny Marie v kostele, malovaný snad Lukášem Plankem[2], byl nahrazen po poškození bouří roku 1848 plátnem od schwarzenberského dvorního malíře, původem Francouze, Charlese Louise Philippota z roku 1854[3]. Místo menšího obrazu sv. Josefa je ve vrcholku tabernáklu motiv Ježíše Krista eucharistického, symbolizovaný písmeny IHS.
Dataci modelletta umožňuje latinský nápis na zadní straně menzy realizovaného oltáře ve Zlaté Koruně, který je zároveň chronogramem: goDefrIDVs De LoCI professIs antIstes posVIt ornaVIt perfeCit. Součet velkých písmen-číslic dává letopočet 1772 a jméno Godefridus odkazuje na velkého opata Bohumíra Bylanského (1724-1788)[4], který se zasloužil o barokní výzdobu chrámu. Vystavěl po stranách presbytáře kaple Panny Marie a sv. Josefa, při stěnách presbytáře dal postavit dva monumentální kenotafy z umělého mramoru a štuku, první patří zakladateli kláštera Přemyslu Otakaru II. a druhý donátorovi Bavoru z Bavorova. Autorem byl jeden z nejvýznamnějších českých pozdně barokních sochařů Jakub Eberle z Maštova (1718-1776), známý především svou tvorbou na českém severozápadě (pro kostely v Karlových Varech, Sokolově, Lokti, Kynšperku, Doupově aj.). Pro jeho italský studijní pobyt byl přezdíván „Il Romano“ (Říman). Oltář a kenotafy ve Zlaté Koruně jsou jeho posledním známý dílem (1772). Tomuto sochaři, zmiňovaném již roku 1815 v Dlabaczově lexikonu umělců[5], se nejnověji podrobně věnovala Kateřina Cirglová v článku, otištěném roku 1999 v časopise Umění[6]. Autorka tu však samotný model z Chýnova nezmiňuje. Model byl znám dávno předtím[7] a ve své zásadní práci „Sochařství baroku v Čechách“ jej do kontextu zařadil historik umění Oldřich J. Blažíček[8].
Do Chýnova u Tábora se dostalo modelletto zlatokorunského oltáře se zmíněným opatem Bohumírem Bylanským. Poté, co byl roku 1785 dle nařízení císaře Josefa II. cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně zrušen, našel jeho poslední opat Bohumír Bylanský útočiště v Chýnově, kde mu kníže Jan Schwarzenberg nabídl útulek na zámku. Opat si s sebou ze Zlaté Koruny přivezl zařízení svého bytu a též zmíněný model, který se po jeho brzké smrti (údajně předčasně zemřel lítostí nad zrušením kláštera) dostal do farního kostela Nejsvětější Trojice. Naposledy zde byl umístěn na bočním oltáři sv. Anny. Roku 1998 nechala farnost modelletto restaurovat (odborný dohled Mgr. Dagmar Geršlová). Práce provedla ak. mal Naďa Mašková (vlastní model) a pozlacovačka J. Jirkovská v Praze (rám skříňky)[9]. Rokajovému rámu, který byl sjednocen druhotnou polychromií s chýnovským oltářem, bylo vráceno původní zlacení. Vlastnímu modelu byla naopak ponechána druhotná polychromie z důvodu velké náročnosti snímání, došlo pouze k odstranění přemaleb u figurek.
Začátkem roku 1999 bylo dílo zapůjčeno Národní galerii v Praze, která měla zájem vystavit je ve stálé expozici v klášteře sv. Jiří. Ještě téhož roku odtud putoval model na výstavu barokní architektury do italského Turína[10]. Roku 2001 bylo dílo vystaveno na prestižní výstavě „Sláva barokní Čechie“ v Praze (vedle modelů oltářů z Hradce Králové, Havl. Brodu, Mnichova Hradiště)[11]. A hned následujícího roku model zavítal na výstavu „Čas andělů a ďáblů“ v Paláci výtvarného umění ve francouzském Lille[12]. Po přebudování expozic Národní galerie je dílo od roku 2008 umístěno v nově vybudované expozici „Baroko v Čechách“ ve Schwarzenberském paláci na Pražském hradě[13].
Jiří Černý
Diecézní konzervátorské centrum
Vyšlo tiskem, in Setkání, 2010, č. 9, s. 10-11.
[1] Mareš F. –Sedláček J.: Soupis památek historických a uměleckých v pol. okresu Krumlovském, Praha 1918, s. 191. Identifikace postav pouze na základě ikonografie je problematická pro absenci osobních atributů. Oproti obvyklé sestavě čtyř církevních učitelů (z nichž pouze jeden byl papežem) tu nacházíme dvě postavy s papežskou tiárou. Jednoznačně lze určit pouze sv. Řehoře, který má u hlavy holubici Ducha svatého.
[2] Tamtéž, s. 192. Lukáš Plank (1734-1794) byl konvršem (laickým bratrem) zlatokorunského kláštera, který se věnoval malbě (např. též fresky ve Chvalšinách).
[3] Tamtéž s. 192.
[4] Poslední opat cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně, opatem od roku 1755 až do zrušení kláštera r. 1788. Velká církevní osobnost, věnoval se teologii, vědě, školství, umění i hospodářství. Upravil mj. též sakristii, kapitulní síň, ambit, refektář. R. 1774 založil školu, nechal postavit lusthaus s konírnami, hvězdárnu aj. Více viz Kadlec J.: Dějiny kláštera Svaté Koruny, České Budějovice 1949.
[5] Dlabacz J. G.: Allegemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen un zum theil auch für Mähren und Schlesien I., Praha 1815, s. 358-359.
[6] Cirglová K.: Jakub Eberle – sochař českého pozdního baroka, in Umění, 1999, roč. XLVII, č. 6, s. 472-493.
[7] Pozn. 1.
[8] Blažíček O.: Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 261.
[9] Mašková N.: Restaurátorská zpráva. Modelleto hl. oltáře ve Zlaté Koruně, Praha 1998; Jirkovská J.: Restaurátorská zpráva k zlaceným dvířkám ochranné skříňky modelu oltáře ze Zlaté Koruny, Praha 1998 (obě zprávy uloženy v archivu Nár. památkového ústavu, ú. o. p. v Českých Budějovicích).
[10] Výstava a stejnojmenný katalog Millon H. (ed.): „The Triumph of the Baroque. Architectura in Europe 1600-1750“ Bompiani Milan 1999, s. 566 (č. kat. 526T).
[11] Vlnas V. (ed.): Sláva barokní Čechie. Umění, kultura a společnost 17. a 18. století, Praha 2001, s. 321 (katalog. heslo TH = Tomáš Hladík).
[12] Výstava s názvem „Čas andělů a ďáblů. Umění a civilizace 17. a 18. stol. v Čechách“ ve dnech 12.10.2002 - 5.1.2003.
[13] Smlouva o výpůjčce ze dne 27. 11. 2007, č.j. 2873/2007 čb.