Navrácené předměty z Muzea Jindřichohradecka

Díky pátrání v archivech v souvislosti s uplatněním restitučních nároků dle zákona č. 428/2012 Sb. byly - kromě jiných - nalezeny listiny, dokládající církevní vlastnictví movitých památek z Jindřichohradecka. Především se jedná o oltářní archu z Jindřichova Hradce, vzácné renesanční dílo z tzv. Pirchanské kaple hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci, vzniklé nejspíše v roce 1597. Jde o charakteristický dobový skříňový oltář, vycházející z typu pozdně gotické archy, to je retabula s ústřední deskou a s postranními křídly, zdobenými po obou stranách malbami. Retabulum včetně predely, zhotovené ze dřeva, bylo posazeno na zděné mense. Takto dochované renesanční oltáře jsou v celorepublikovém rámci velmi vzácné. Jindřichohradecká archa má zajímavý ikonografický rozvrh, v němž je využito jednak ústředního motivu Posledního soudu, jednak téma šesti apoštolů a jednak témat biblických a hagiografických příběhů, která jsou významově kombinovány se zobrazením tzv. Osmera blahoslavenství.  Kromě toho jsou na dvířkách zobrazeny i postavy manželské dvojice donátorů (jež ovšem nejsou manželé Pirchanovi, jak bývá často mylně usuzováno, nýbrž původní zakladatelé pohřební kaple, snad manželé Čechovi z Kozmačova). Datace oltáře 1597 je podložena drobným nápisem na knize evangelisty sv. Matouše.

Skládací retabulum oltáře bylo z kostela Nejsvětější Trojice vyjmuto z důvodu jeho špatného stavu a zapůjčeno proboštským úřadem v Jindřichově Hradci roku 1982 Okresnímu vlastivědnému muzeu v Jindřichově Hradci s tím, že muzeum zajistí na vlastní náklady restaurování tohoto oltáře a bude vystaveno v kostele sv. Jana Křtitele po dokončení jeho oprav. V roce 1985 bylo retabulum restaurováno Karlem Mezerou a Klárou Šafářovou, přičemž byly odstraněny přemalby z 18. a 19. stol. a výjevy se tak ukázaly ve své původní podobě.  V roce 1987 pak byla archa hospodářskou smlouvou zapůjčena na dalších 5 let, to je do roku 1992, pro expozici v kostele sv. Jana Křtitele s možností prodlužování. Ovšem již v roce 1986 byl (zřejmě nedopatřením) zapsán Okresním muzeem v Jindřichově Hradci do sbírek navzdory jasným ujednáním o zápůjčce. Oltář je státem registrovanou movitou kulturní památkou a bude Muzeu Jindřichohradecka dlouhodobě zapůjčen pro expozici církevního umění v objektu bývalého minoritského kláštera v Jindřichově Hradci.

Dalším předmětem, který měl podobný osud a byl muzeem zapsán do sbírek, je votivní obraz z kostela v Roseči (vikariát Jindřichův Hradec). Má hodnotu spíše kulturně-historickou než uměleckou, ale pro dějiny farnosti i obce Roseč je poměrně cenný. Dokládá totiž, že již od roku 1641 putovali členové českého jindřichohradeckého bratrstva každoročně do kostela sv. Šimona a Judy v Roseči za odvrácení všeho zlého a ochranu před morovou ránou. Dělo se tak vždy v neděli po svátku sv. Ludmily (tehdy 16. září). Obraz, rustikální malba na plátně o rozměrech 100 x 60 cm, skrývá zřejmě starší raně barokní malbu, o čemž svědčí letopočty jeho oprav uvedené v českém nápisu (1691, 1798, 1857), představuje panorama Jindřichova Hradce, nad nímž jsou zobrazeny postavy Panny Marie s anděly, sv. Václava, sv. Ludmily, Sv. Barbory a mučednice s mečem a palmou (uváděno jako sv. Kateřiny, ale to se zdá nepravděpodobné). Ještě začátkem 20. stol. visel obraz v presbytáři farního kostela v Roseči, později byl zřejmě odložen na faru, odkud byl v roce 1950 deponován v jindřichohradeckém muzeu s tím, že zůstane církevním majetkem.

Uvedené předměty jsou jen zlomkem uměleckých děl a movitých památek, které se po roce 1948 dostaly do kulturních institucí bez souhlasu vlastníka. 

Jiří Černý

Vyšlo v diecézním časopisu Setkání – Aktuality č. 7-8, 2014, s. 5.