V. Madona Lnářská

V našem seriálu jsme se v loňském roce zastavili u dvou gotických obrazů Madon, Madony z Kamenného Újezda a z Doudleb. Tentokrát se budeme věnovat drobnému deskovému obrazu Madony ze Lnář na Strakonicku, jenž byl nedávno zapůjčen do Národní galerie v Praze a jehož restaurování se v této době připravuje. I laik, neodborník, si jistě povšimne nápadné ikonografické podoby s dalšími proslulými mariánskými obrazy, např. Madony Zlatokorunské či Svatovítské.

Obraz je spjat s řádem bosých augustiniánů (Ordo Augustiniensium Discalceatorum)[1], jenž vzešel ze španělské reformy původní řehole augustiniánů poustevníků ze 13. století a do českých zemí přišel roku 1623, kdy byl založen konvent v Praze na Zderaze. Odtud pak byly zakládány další kláštery, ve Vídni (1630), v Táboře (1640), Havlíčkově Brodě (1674) a posléze ve Lnářích[2], kde vznikl klášter roku 1684 zásluhou hraběte Tomáše Zachea Černína a P. Cypriána od sv. Terezie, původně podpřevora na Zderaze. Tento pražský rodák, mnich v pověsti svatosti (občanským jménem Jan Procházka), s sebou do Lnář přinesl nevelký obraz Madony s Ježíškem jako vzácný předmět, zachráněný v jistém vyhořelém kostele kdesi v Itálii[3]. Do Čech jej prý dovezl první vizitátor řádu P. Vavřinec od sv. Romana, který jej daroval P. Cypriánovi. Dějiny kláštera, obce Lnáře i okolí zpracoval ve výborné monografii „Dějiny osady lnářské“[4] augustinián Alois Majer (1856 – 1933)[5], který byl v letech 1894-1911 a 1925-1928 převorem kláštera ve Lnářích. Tamní klášter, stejně jako všechny další mužské kláštery v tehdejším Československu, zlikvidovali roku 1950 komunisté a dodnes nebyl obnoven, i když budovy byly řádu navráceny v roce 1996[6].

Boční oltář Panny Marie Lnářské v kostele Nejsv. Trojice ve Lnářích

            Pokud se týče obrazu, o jeho historii se dozvídáme nejvíce z pera převora Aloise Majera[7]. Zmiňuje též tradici, že obraz byl přivezen z Itálie[8]. Pozdější uměleckohistorické rozbory se pokoušejí přesněji zařadit obraz do kontextu českého deskového malířství. Jedná se o ikonografický typ Madony Zlatokorunské, podobně jako např. obrazy Madony Staroboleslavské (paládia země České), Madony z Písku, Madony Týnského chrámu, Madony Rynecké či Madony Svatovítské[9]. Jde vlastně o fragment obdélníkové desky o rozměrech 44,7 x 22,8 cm, později doplněné do oválného tvaru o rozměrech 44,7 x 40,4 cm, tloušťka desky 0,8 cm. Gotická část obrazu je malovaná temperou na tenké desce z lipového dřeva, pokryté pergamenem s křídovým podkladem. Spodní kresba není ryta, ale kreslena štětcem šedou barvou. Barokní postranní doplňky jsou malovány rovněž na lipovém dřevě, ale technikou olejomalby. Madona má modrý plášť (použit pigment ultramarin z lapis lazuli), a to jak na svrchní straně, tak i na spodní straně pláště[10] a má bílou roušku na hlavě. Nahé tělo Ježíška, kterého Madona drží oběma rukama před pravým ramenem, je traktováno pleťovým tónem. Ježíšek se upřeně dívá ven z obrazu k divákovi, Madona hnědýma očima s černými zřítelnicemi pohlíží doprava směrem k dítěti. Obě postavy mají hrubě malované svatozáře, druhotně malované tak, aby sjednotily i pozdější doplňky desky. Zadní strana nese ve své gotické části ještě zbytky původního gotického mramorování, prozrazujícího stopy po ohni, což může potvrzovat pravdivost legendy o tom, že obraz byl zachráněn z vyhořelého kostela. Historikové umění kladou toto umělecké dílo do prvního desetiletí 15. století, tedy ještě do doby předhusitské, zdráhají se však přijmout domněnku, že by vzniklo v Itálii. Malba totiž vykazuje jednoznačně české rysy a tak lze jen připustit možnost, že se jednalo o český import do Itálie, odkud se pak obraz zase vrátil zpět. Biskup Podlaha považoval Madonu Lnářskou za repliku Madony Zlatokorunské,[11] historik umění Friedl[12] označuje malířský styl obrazu za manýrismus 15. století, což usuzuje podle modelace rukou a prstů, „...před jejichž tlakem ustupuje měkké tělo dítěte...“. Kropáček ve své práci „Malířství doby husitské“ (1946) [13] konstatuje, že jde o přímou repliku Madony Svatovítské s některými pozměněnými detaily, k čemuž se přiklání i Matějček ve své zásadní práci „Česká malba gotická“ (1950)[14]. Denkstein s Matoušem v knize „Jihočeská gotika“ (1953) jen stručně konstatují spřízněnost s Madonou Svatovítskou[15]. Nejnověji Milena Bartlová[16] usuzuje, že lnářská deska pochází pravděpodobně z Prahy, a to z doby předhusitské. Klade ji do skupiny s Madonou z Rynku[17], která byla do roku 1918 zasazena do mariánského sloupu v Praze a po jeho stržení zachráněna[18].

Obraz Madony Lnařské stav v roce 2009

            Úctu k Madoně ve Lnářích podrobně popisuje augustinián Alois Majer. Obraz přinesl do Lnář P. Cyprián od sv. Terezie a původně byl umístěn v sakristii klášterního kostela Nejsvětější Trojice, stavěného Vratislavy z Mitrovic a Černíny v letech 1666-1723 na místě bývalé poustevny a kaple z roku 1599. Řádoví kněží se u něho modlili přípravné a děkovné modlitby ke mši svaté. Po schválení představenými mohli umístit obraz do kostela na boční oltář sv. Barbory na evangelní straně. Kdy se tak přesně stalo, není známo, víme jen, že to bylo před rokem 1729. Klášterní zápisy uvádějí dva nápadné případy podivuhodného vyslyšení modliteb u obrazu: uzdravení dvouleté dcerky lnářského tesaře Pavla Říského a uzdravení pekaře Josefa Beneše ze Lnář. Tyto a mnohé další případy byly podnětem k tomu, že převor Viktorin od sv. Jana nechal roku 1738 zhotovit zvláštní mariánský oltář na pilíři naproti kazatelně a zasadit do něj milostný obraz Madony. Štíhlá forma oltáře s vysokým baldachýnovým retabulem je vhodně přizpůsobena ploše pilíře u vítězného oblouku. Jediným ústředním motivem je tu oválný obraz Madony, zdůrazněný bohatým zlaceným rámem a postranními sochami andělů, kteří k obrazu ukazují. Nad obrazem jsou sošky menších andílků a andílčí hlavičky kolem zlaceného reliéfu korunky v paprscích, symbolizující divotvornost obrazu. Pod obrazem je umístěn drobný svatostánek, který svědčí o tom, že u oltáře byly slouženy mše svaté. V kartuši na oltářní mense je český nápis „ Sv. Maria, oroduj za nás“. Postavy Madony i Ježíška měly nad hlavami zlacené korunky (podle akantových prolamovaných tvarů pocházely snad z první třetiny 18. století?)[19], které jsou dnes nezvěstné. Fragment obrazu byl nejspíše právě tehdy v souvislosti s pořízením nového oltáře doplněn do elipsoidního tvaru a odtud byl lidově nazýván též „Panna Maria v kole“[20]. Obraz záhy získal velké množství votivních darů: stříbrných mincí a předmětů ve tvaru očí, zubů apod., srdíček, křížků, prstenů[21] atd. Do vzhledu obrazu snad nebylo od doby barokní zasahováno; naposledy jej roku 1927 konzervoval prof. Pařízek v Praze a podle zprávy historika umění Antonína Friedla nedošlo k vizuální změně stávajícího stavu: „Dnešní stav po restauraci, provedené r. 1927 prof. Pařízkem, jest dobrý. Restaurátor neodstranil asfaltový povlak na původním zlatém pozadí, na němž vykresleny byly i svatozáře, neupevnil náležitě křídový podklad a spokojil se jen několika povrchovými retušemi.“[22]

Od kultu Madony Lnářské je třeba odlišit specificky augustiniánskou úctu k Panně Marii Potěšující s černým koženým pásem, k níž roku 1744 lnářský klášter založil arcibratrstvo[23], a dále též úctu k Panně Marii Dobré Rady[24].

            Klášter bosých augustiniánů, jediný v Čechách, který přežil josefinské reformy, byl zrušen roku 1950[25]. Kostel byl poté nadále v provozu jako farní (do farnosti spadaly též obce Kocelovice, Řiště, Tchořovice a Záhorčice), do budovy kláštera byl umístěn internát pro mladistvé ženy a v šedesátých letech psychiatrická léčebna, která je zde dodnes. Po politickém převratu v roce 1989, kdy v zemi došlo k masovému vykrádání katolických kostelů, správce farnosti P. Jiří Mráz vyjmul drobný obraz z oltáře a uschoval jej[26]. Nechal tehdy též pořídit jeho fotografickou kopii, která byla do retabula zasazena a nahrazuje originál obrazu dodnes. V roce 2009 došlo k dohodě mezi Biskupstvím českobudějovickým, resp. Římskokatolickou farností Lnáře a Národní galerií v Praze o zápůjčce obrazu s možností jeho restaurování a vystavení ve stálé expozici.

                                                                      

Jiří Černý, Diecézní konzervátorské centrum

 

Vyšlo tiskem , in Setkání 2011, č. 2, s. 6 - 7.

---

[1] Tento řád je třeba odlišit od Řeholních kanovníků sv. Augustina, řádu vzniklého v 11. století z kapitul (v českobudějovické diecézi takový řád působil do josefinských reforem v Borovanech a v Třeboni).

[2] Vlček P. – Sommer P. – Foltýn D.: Encyklopedie českých klášterů, Praha 1998, s. 350-351.

[3] Mathon J. P.: Život Nejblahoslavenější Bohorodičky Panny Marie a jejího panenského chotě sv. Josefa, díl 1-2, Brno 1884, s. 368-371 (stať napsal augustinián P. Alois Majer).

[4] Majer A.: Dějiny osady lnářské, Lnáře 1923.

[5] Rodák z Vodňan, na kněze vysvěcen roku 1884. Psal též pod pseudonymem Alois Klášterský, A. V. Máj, P. Alois od sv. Benedikta, Václav Majer; též katecheta, spisovatel a překladatel z latiny. Publikoval např. v časopisech Blahověst, Čech, Katolík, Moravská věda.

[6] Skřivánek F.: Klášter bosých augustiniánů ve Lnářích, Praha 2009, s. 7-8. Poslední lnářský převor, v pořadí šedesátý první, P. Václav Vystrčil, zemřel v roce 1981 ve věku 72 let (působil jako diecézní kněz ve Lnářích). Devět členů komunity bylo deportováno do komunistického koncentračního tábora v Hejnicích. V budově konventu je dnes umístěna psychiatrická léčebna.

[7] Majer A., c. d., s. 86-89.

[8] Majer A., c. d., s. 87, uvádí, že tradici o italském původu obrazu mohla podpořit informace, že na ostrovech Tremiti, východně od pobřeží střední Itálie, údajně existuje „právě takový obraz“.

[9] Z barokních replik těchto gotických předloh je třeba zmínit obraz Madony Znojemské ze 70. let 17. století, uctívaný v dominikánském kostele sv. Kříže ve Znojmě. Srv. Černý J.: Poutní místa jihozápadní Moravy. Milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti, Pelhřimov 2005, s.  230.

[10] Narozdíl od Madony Zlatokorunské, která má plášť jasně modrý a červený.

[11] Šittler E. – Podlaha A.: Národopisná výstava českoslovanská v Praze roku 1895, in Vlasť XII. ,1896, s. 880.

[12] Friedl A.: Tabulový obraz madony typu zlatokorunského ve Lnářích, in Zprávy památkové péče, 1937, sešit č. 7, s. 7.

[13] Kropáček P.: Malířství doby husitské, Praha 1946, s. 41-42.

[14] Matějček A.: Česká malba gotická, Praha 1950, s. 117-118.

[15] Denkstein V. – Matouš F.: Jihočeská gotika, Praha 1953, s. 70, 105.

[16] Bartlová M.: Poctivé obrazy. Deskové malířství v Čechách a na Moravě 1400-1460, Argo 2001, s. 171.

[17] Zvaná též Madona Rynecká. Malovaná na desce z borovicového dřeva o rozměrech 44,8 x 29,8 cm. Bartlová též zmiňuje Madonu z Klosterneuburgu a Madonu Kramářovu, srv. Bartlová M., c. d., s. 131.

[18] Bradna J. – Kavička K.: Praha. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Velehrad 2008, s. 30.

[19] Korunky jsou patrné na starých fotografiích a jsou zachyceny ještě na barevné fotokopii obrazu ze začátku 90. let 20. století.

[20] Majer A., c. d., s, 89.

[21] Tamtéž.

[22] Friedl A., c. d., s. 7.

[23] K úctě Panny Marie Potěšující byl kolem roku 1700 zřízen boční akantový oltář s obrazem trůnící Madony s Ježíškem, držícími kožený pás, pod nimi jsou zobrazeni světci, ctění zvláště v augustiniánském řádu: sv. Augustin, sv. Mikuláš Tolentinský, sv. Tomáš z Villanovy, sv. Monika a sv. Klára z Montefalka. Z 18. století pocházela též socha Panny Marie Potěšující, kterou zmiňuje Alois Majer ve své monografii.

[24] Černý J.: Poutní místa jižních Čech. Milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti, České Budějovice 2006, s. 122.

[25] Srv. SOkA Strakonice, Pamětní kniha obce Lnáře 1918-1973, s. 209 (v digitální podobě http://digi.ceskearchivy.cz/index_main.php?menu=3&lang=cs&doctree=1kjolnf&id=501&page=1, cit. 1. 2. 2011). Za rešerše děkuji Mgr. Emě Tomáškové.

[26] Za laskavou informaci děkuji panu Václavu Krydovi ze Lnář.