Vykrádání kostelů v českých zemích po r. 1989
Když se v době polistopadové euforie začaly objevovat zprávy o vykradených kostelech, mnohé občany to snad zneklidnilo. Něco takového bylo neslýchané. Zároveň doufali, že je to jen chvilkové, že tomu musí být brzy konec, že jde jen o nepřipravenost našeho státu krátce po stržení železné opony. Když bylo r. 1991 v České republice zaznamenáno 1.151 krádeží vloupáním, což proti roku 1989 činilo nárůst takřka o 1.400 % (!), začala se kritickou situací zabývat vláda ČR. Kromě kostelů byly vykrádány také expozice a depozitáře muzeí, galerií a památkových objektů. Po r. 1991 začal počet případů poněkud klesat, avšak Jobovy zvěsti přicházely stále. Mizely milostné Madony, gotické sochy, bohoslužebné nádoby, relikviáře s ostatky světců… Některé kostely byly napadeny i více než desetkrát, patnáctkrát, v severních Čechách i dvacetkrát po sobě, a to tak důsledně, že v interiéru nezůstalo dnes již vlastně nic... Policie ČR, památkáři i duchovní správci se snažili objekty zabezpečit a nejcennější předměty uschovat do bezpečí. Léta plynou a krade se dál a dál. Pro představu uveďme, že za rok 1999 bylo v České republice zaznamenáno celkem 595 případů krádeží a vloupání do církevních a památkových objektů. Dnes již jsme vstoupili do druhého desetiletí rozkrádání našeho duchovně - kulturního dědictví a vyhlídky nejsou růžové.
.jpg "Sochu stojícího Krista z Římova pachatelé přeřízli a učinili z ní bustu")
Statistika
Podle statistik a hrubých odhadů odborníků se z České republiky každoročně vyveze 15 – 20 tisíc uměleckých předmětů. Stejné množství předmětů je také každým rokem ukradeno. Nejvíce jich pochází z církevních objektů (80%), z nichž drtivou většinu pochopitelně tvoří katolické kostely. Naše vlast má těchto svědků víry velmi mnoho. Tak mnoho, že jejich počet vůbec neodpovídá současnému počtu věřících. Ten je v rámci Evropy percentuálně jeden z nejnižších a v zemi jsou tradičně pěstovány protikatolické nálady. Velmi zajímavé je srovnání z r. 1992, kdy Češi a Slováci žili ještě ve společném, státě. Tehdy v oblasti vykrádání církevních objektů náleželo českým zemím plných 85 % případů, pouhých 15 % Slovensku. Mezinárodní kongres Interpolu v Praze v červnu 1995 konstatoval, že Česká republika se počtem zjištěných kriminálních případů a počtem odcizených starožitností řadí na třetí místo v Evropě, hned za Itálií a Francií. Gettyho institut v USA ve zprávě z r. 1995 dokonce konstatuje (chceme věřit, že přece jenom poněkud přehnaně), že v ČR se ztrácí každý rok díky zlodějům a pašerákům 10 % národního dědictví. Z větší části se jedná o kulturní dědictví Církve, jež je stále napadána také krádežemi posvátných předmětů - svatokrádežemi.
Nejbolestnější skutečnosti
K nejhorším případům patří zneuctění svatostánku, když zloděj vztáhne ruku po zlaceném ciboriu nebo monstranci a vysype svaté Hostie. Jedná se o poměrně častou svatokrádež, která patří k nejtěžším hříchům. V souvislosti s existencí satanských sekt v naší zemi se někdy může jednat o příšerný záměr zajistit Hostie pro potřeby satanského kultu. Bolestné jsou i ztráty milostných soch a obrazů, které se několik staletí nacházejí na poutních místech a jsou svým způsobem „posvěceny“ modlitbami mnoha pokolení a tisíců věřících. K takovým zločinům došlo snad ve všech diecézích. V českobudějovické diecézi tomu tak bylo např. ve Strašíně u Sušice, kde byla r. 1990 z hlavního oltáře ukradena gotická socha Madony s Ježíškem z doby kolem r. 1480,) z gotických Madon zmizely sochy v Číměři, Němčicích, Pluhově Žďáru, Řepici. V plzeňské diecézi byly ukradeny Madony z Boče, Starého Sedliště, Toužimi, Vícova, soch sv. Anny z Krs, Plané nad Mží, Roupova atd. V pražské arcidiecézi zmizely gotické Madony v Mrtíně, Tismisích, v královéhradecké diecézi Madony z Dolní Olešnice, Martínkovic, Nepřívce atd. Madona z Vilémova v litoměřické diecézi byla sice nalezena a vrácena, kostel ovšem téměř celý vykraden. Na Moravě, která je v porovnání s Čechami nábožensky živější, je skutečně počet svatokrádeží nižší, i když také zde je případů mnoho smutných případů. V olomoucké arcidiecézi byla ukradena z kaple v Kyzlířově pozdně gotická Madona z Potštátu, gotická Madona z Choliny, pozdně gotický reliéf sv. Anny Samotřetí z Radiměře atd. Po svatořečení sv. Jana Sarkandra v r. 1995 přijali katolíci se zděšením zprávy o ukradení částí jeho ostatků z Olomouce, Sv. Hostýna, Holešova… V brněnské diecézi došlo např. ke krádeži pozdně gotické Madony v Rovečném, k rozkradení mobiliáře poutního kostelíku Panny Marie na Montserratu, poutního kostelíku sv. Vojtěcha ve Studnici u Telče, zcela jasná není situace v konventu alžbětinek v Brně atd. Kradou se i zvony, např. v ostravsko – opavské diecézi byl začátkem letošního roku ukraden zvon z r. 1565 v obci Guty. Nejohroženější jsou kostely a kaple, stojící o samotě v krajině. Zde nepomůže ani technické, ani elektronické zabezpečení. Nezbývá než předměty deponovat na bezpečném místě a do sakrálního prostoru je umístit pouze v době konání bohoslužeb a poutí.
Krade se baroko, 19. i 20. století
Snad nejčastějším druhem odcizených církevních předmětů jsou drobné sošky nebo hlavičky andílků, kterých je tisíce a proto jsou velmi obtížné identifikovatelné. V obchodu se starožitnostmi se snadno ztratí. Kradou se i vyřezávané ornamenty z oltářů, cínové a mosazné svícny, relikviáře s ostatky světců, figurky z betlémů, obrazy z křížových cest a samozřejmě obrazy a sochy světců. Převážně pozdně barokní sochy sv. Vojtěcha, Prokopa, Terezie, Josefa, Víta, Václava a další z kostela sv. Bartoloměje ve Smolnici na Lounsku v pražské arcidiecézi, v kostele sv. Jakuba v Brodu nad Tichou v plzeňské diecézi obraz „Sen sv. Jakuba“ od V. V. Reinera z r. 1738, kompletní vybavení z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Církvicích u Ústí n/L. nebo kostela sv. Havla v Brlohu u Loun. Z poutního kostela na Makové Hoře v českobudějovické diecézi barokní sochy z bočního oltáře a ze zpovědnice, z kostela sv. Jana Křtitele v Bílkově v brněnské diecézi 10 andílků a 5 andílčích hlaviček atd. atd. Zejména v severozápadních Čechách jsou doslova na kusy rozřezávány a odnášeny dřevěné polychromované architektury barokních oltářů, kazatelen, vytrhávány vyřezávané a soustružené kuželky z balustrád apod. Křesťanské památky jsou ovšem rozkrádány i mimo interiéry, z výklenkových kaplí, hřbitovů, křížových zastavení na poutních místech. Není výjímkou, že se ztratí i kamenná Boží muka jako např. v Žernovicích na Prachaticku, kamenná barokní socha, např. sv. Jana Nepomuckého v lese u Hostimi na Znojemsku nebo kamenná socha téhož světce z rozcestí na Vyškovsku atd. Toto jsou jen některé příklady, celkový seznam by vydal na mnoho stránek. Je ovšem otázkou, jestli by Církev byla vůbec schopna takový seznam pořídit, neboť namnoze stále nemá všude své vlastní zainteresované pracovníky – historiky umění a památkáře, kteří by situaci pozorně sledovali. Lepší přehled mají Policie ČR a památkové ústavy, které zpracovávají souhrnné statistiky krádeží kulturních památek. Často se nezájem či ignorantství maskuje tím, že „informace by mohly sloužit jako návod pro zloděje“.
Co je to svatokrádež?
Podle starověkého egyptského, řeckého a římského názoru platilo odcizení předmětů svatyně za jeden z největších zločinů. Na vrahy a svatokrádce se nevztahovala amnestie, nesměli být pohřbeni v domácí půdě. Podle katolické mravouky je svatokrádeží (sacrilegium) odcizení posvátné věci nebo věci z místa posvátného, např. svaté ostatky, kalich, monstrance nebo jiné náčiní oltářní. Kanonisté rozeznávají ještě další druhy svatokrádeží: nehodné přijímání Nejsv. svátosti či zhanobující jednání s ní, krádeže ciboria s Nejsv. svátostí, nehodné přijímání svátostí včetně svátosti pokání, užívání posvěcených věcí ke světským účelům (sem patří liturgické předměty, kříže, obrazy, sochy světců), zneuctění a zhanobení posvátných míst (kostel, hřbitov). V dřívějších dobách byly za svatokrádeže nejhroznější tresty církevní, jimž odpovídaly i státní zákony. Např. trestní zákon Karla V. stanovil za násilí na řeholnici nebo krádež monstrance se sv. Hostií smrt upálením. Katechismus katolické církve (Zvon 1995, čl. 2120) říká: „Svatokrádež spočívá ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi a jinými liturgickými úkony, jakož i s osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu“. Světské trestní zákony však dnes termín svatokrádež neznají a tak je krádež z míst zasvěcených Bohu vyčíslena v penězích a hodnocena jako krádež památky nebo čehokoliv jiného, např. auta nebo motocyklu. Zlodějům a veřejnosti ani nedochází, o co tu ve skutečnosti jde.
Jak to vidí česká veřejnost?
Zdá se, že česká veřejnost zůstává k uvedenému jevu vcelku lhostejná. Zatímco v případě řešení dostavby, úpravy či otázce záchrany nějaké nemovité památky se vzedme vlna zájmu, ať již se jedná o hradní zříceninu nebo chrámovou stavbu, v případě soustavného rozkrádání a ničení movitého kulturního dědictví, se nevzrušuje. Chybí informovanost, neboť v záplavě každodenních starostí a agresivitě stále nových a nových zpráv a informací, se paradoxně skutečná informovanost (hlubší pochopení souvislostí) vytrácí. A tak si situaci v této oblasti snad plně uvědomují jen kněží, kteří spravují několik vykradených kostelů, někteří věřící, kteří milují svůj pozemský domov a rodný kraj, a někteří památkáři, kteří mají (či chtějí mít) celkový přehled. Katoličtí věřící navíc trpí tím, že při putování po své vlasti přicházejí k zamčeným kostelům, do nichž je jim znemožněn vstup „protože se krade“. Duchovní správce, který by měl dobrou vůli takovou návštěvu do objektu vpustit, bydlí zpravidla nejméně deset kilometrů daleko. Normální situace by měla být taková, aby katolický kostel mohl být přístupný všem lidem dobré vůle. Dle starého rčení „kostel uzamčený = azyl odepřený“. Podle názoru odborníků nebyly od dob třicetileté války naše movité kulturní památky vystaveny takovému drancování jako dnes. Je ovšem třeba dodat, že dnes naše země není ve válce, ale v době míru.
Jak se náš stát brání?
Usnesením vlády ČR bylo v r. 1991 rozhodnuto o vybudování tzv. ISO (Integrovaného systému ochrany) na němž spolupracuje Církev zejména s památkovými ústavy. Policejní část ISO je tzv. SEUD (Systém evidence uměleckých děl), který vychází z Interpolu a byl zkušebně zahájen v roce 1993. Spočívá zejména v pořizování databází ukradených děl a úsilím ztotožnit zadržená díla. Památkové ústavy se ve spolupráci s Církvi starají o úplnou dokumentaci všech uměleckých předmětů v kostelech a církevních objektech. Ani zákon 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, podle něhož musí být sakrální předměty kulturní povahy nabízené k prodeji a vývozu opatřeny osvědčením, nepřinesl očekávané radikální zlepšení situace. Je třeba doporučit všem duchovním správcům nebo zodpovědným, spolehlivým laikům provést si vlastní fotodokumentaci a stručný popis (zejména rozměry a materiál) všech cennějších uměleckých a liturgických předmětů. Žádný slovní popis po zmizení předmětu nemůže nahradit fotografii, byť amatérskou. Pochopitelně je třeba kostely zabezpečit mřížemi, elektronickým zabezpečovacím systémem, ostražitostí , sledováním osob, které se kolem kostela pohybují, uschováním nejcennějších předmětů do depozitářů. Více již nelze dělat, ostatní je věcí legislativy a trestního zákona. Podle názoru některých odborníků by krádež v kostele, muzeu či galerii měla být posuzována jako čin ohrožující samou podstatu státu.
Objasněnost a trestní zákon?
Objasněnost krádeží se pohybuje okolo 20 %, přičemž množství zajištěných ukradených předmětů je mnohem nižší (5 – 10 %). Proti zdravému rozumu je praxe, že pokud se při zadržení předmětů, zjevně kradených, nepodaří určit vlastník, musí být tyto vráceny osobě, u níž byly zadrženy. Za usvědčení a odsouzení z krádeže církevního předmětu kulturní hodnoty se trest pohybuje v rozmezí okolo 2 – 5 let, za překupnictví 1 – 2 roky. Praxe je ovšem taková, že pachatel, disponující zpravidla značnými finančními prostředky, si zařídí různé „odborné posudky“, které trestní sazbu zmírní, případně dosáhne propuštění na kauci či zastavení trestního stíhání pro údajný „nedostatek důkazů“. Postupující relativizace hodnot a korupce tu sehrává bohužel neblahou roli.
Kdo se podílí na krádežích?
Na této kriminalitě se podílejí jednak profesionální specializované skupiny s pašeráckou sítí, na jejímž konci je bohatý západní klient, méně vlastní zloději, kteří kradou sami pro sebe, dále i sběratelé a odborní pracovníci, kteří zneužívají svého postavení (historici umění, starožitníci). K navazování kontaktů mezi přímými pachateli, překupníky a zájemci dochází na výstavách, v muzeích, antikvitách, antikvariátech, na burzách, při aukcích. Tato činnost se řídí tržním mechanismem, zákonem nabídky a poptávky. Zisk pachatelé realizují často „praním špinavých penez“. Jsou snahy proniknout do vyšších společenských vrstev včetně státního aparátu. Na svou obhajobu si tito lidé sjednávají kvalifikovanou, kdykoliv dostupnou právní pomoc.
Obchod se starožitnostmi
Překupníci mají největší zájem především o sochy (40%), obrazy (24%), liturgické nádoby (9%), zbraně (6 %), porcelán (5%) atd. Obchodování se starožitnostmi a uměleckými předměty se stalo součástí organizované trestné činnosti. Hlavní roli tu hrají překupníci, kteří za pomoci „typařů“ propojují objednávku s nabídkou, sjednávají kontakty a připravují kanály. Do zahraničí tyto předměty vyvážejí velmi často přepravní společnosti, jejichž zaměstnanci budují tajné schránky ve vozidlech. jedná se hlavně o Němce, Rakušany, Italy a Nizozemce. Je třeba si také uvědomit, že přes naší republiky vede též nelegální tranzit z východu, hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu. Velkou část kradeného zboží tvoří ikony. Jedním z nejvýznamnější přepravišť uměleckých děl, ukradených v České republice a ve východní Evropě je Rakousko. Prostřednictvím vídeňských obchodů s uměním jsou ukradená díla prodávána zájemcům, především z USA, Japonska a Latinské Ameriky. Přitom v samotném Rakousku je ročně zaznamenáno jen asi 300 krádeží uměleckých předmětů.
Prognózy do budoucna
Podle zprávy Policie ČR v dohledné době nelze počítat s tím, že v rámci České republiky podstatně klesne počet krádeží starožitných a uměleckých předmětů. Spíše lze očekávat, že se pachatelé – v závislosti na změně podmínek života společnosti a s tím i koupěschopnosti některých vrstev obyvatelstva zaměří na předměty vyšší kulturní i umělecké hodnoty. Značná část těchto předmětů bude určena pro zahraniční trhy. Jejich návratnost zpět na území České republiky bude minimální. Uplatnění Schengenské dohody mezi členskými zeměmi Evropské unie (odstranění obchodních bariér, volný pohyb) povedou s největší pravděpodobností k nekontrolovatelnému pohybu starožitností a odlivu většiny kvalitních předmětů do zahraničí.
Co mohou katolíci dělat?
Zmíněné skutečnosti jen dokreslují zubožený stav našeho národa. Ochrana památek spočívá do značné míry na státu. Co můžeme my katolíci dělat? Být opravdu katolíky. Žít svou víru. Působit misijně v agresivním pohanském prostředí. Statečně prosazovat dobré věci, rozlišovat pravdu, polopravdu a lež, dobro a zlo. Pokud naše hierarchie mlčí, bránit dle svých možností svěřené poklady slovem i písmem. Informovat o tom, o čem světská média neinformují. Učit lásce k tradici katolické církve, k níž nerozlučně patří ikonograficky nesmírně bohatá výzdoba našich kostelů. Působit ve světském prostředí, na pracovištích a na školách. Zavádět disciplínu „Křesťanská vlastivěda“ , „Dějiny křesťanského umění“ apod. na školy, světské i církevní. Na biskupstvích by měli pracovat věřící odborníci, vzdělaní nejen v dějinách umění, v památkové péči, ale také znalí praxe ve světských institucích. Je třeba vybudovat svůj informační systém v evidenci a ochraně církevního mobiliáře a snažit se o produktivní spolupráci s památkovými ústavy a policií. To se týká zejména vzájemné informovanosti. Bedlivě sledovat situaci v praxi, konkrétní činnost institucí v této oblasti. Spolupracovníci z řad věřících laiků, zaměstnaných v muzeích či v jiných oblastech kultury, by se měli najít také na úrovni vikariátů, děkanátů a farností.
Poznámka.
Podkladem pro některá konstatování v tomto článku je mj. příspěvek pplk. J. Zahálky z Police ČR „Současná situace na úseku krádeží kulturního dědictví ČR a efektivita systémů evidence uměleckých děl odcizených nebo nalezených na území Čech, Moravy a Slezska“, otištěný ve Zprávách památkové péče č. 5/2000. Vyšlo tiskem, in: ČERNÝ Jiří: Vykrádání kostelů v českých zemích po r. 1989, Mezinárodní katolický Report, č. 3, březen 2001, s. 18 - 21.