Ztráty kulturního dědictví

Vzpomínám na dobu koncem roku 1989, kdy snad všichni v návalu radosti, že se dožili pádu komunismu, horlivě diskutovali a spontánně říkali své názory. Dobře si pamatuji, jak mne překvapilo, že i lidé, kteří nebyli věřící, očekávali, že společnost bude uspořádána nově, a to na křesťanských principech. Intuitivně cítili, že právě tam lze hledat základy pravdy a morálky. Ovšem, jak víme, nic takového se nestalo - z důvodů, které tušíme a které snad jednou odkryjí historici. Bůh jako nejvyšší autorita je mocnými v sekularizované Evropě zatvrzele odmítán a křesťané se stali v novém režimu opět nejpočetnější menšinou, jejíž názory nesmějí být nikdy brány vážně, i kdyby byly tisíckrát pravdivé. Termín křesťanství bývá používán ponejvíce v souvislosti s kulturou. Ti, kdo se chtějí ukázat jako demokraté a distancovat se od komunistů, uvádějí blahosklonně křesťanství jako jeden ze zdrojů evropské civilizace.

Kaple pašijové cesty v Římově jsou po 350 letech existence prázdné

V období uplynulých 20 let bylo uspořádáno mnoho výstav s prezentací křesťanského umění, vydána spousta knih a popsána kvanta papíru v odborných článcích pánů profesorů i v diplomových pracích horlivých studentů. Pro mnohé se křesťanské památky staly vděčným předmětem studia, jakýmsi „polem neoraným“. Památkáři se snažili narychlo proniknout do tajů křesťanské ikonografie a osvojili si několik slov z církevní terminologie. Nastal boom zápisů sakrálních objektů do seznamů chráněných památek, což ovšem neznamená, že jsou skutečně chráněny. 

Ale obraťme nyní pozornost na samotnou kulturu, či přesněji řečeno na vztah společnosti k našemu kulturnímu dědictví. Kultura je pojem velmi široký, a jak již dávno upozorňovali moudří lidé, to slovo v sobě skrývá etymologický základ „kult“, od latinského slova cultus, to je kultivace, péče, uctívání. Nám zde totiž nejde ani tak o prezentaci kultury, v níž se ambiciózní osoby předvádějí na vernisážích či kde se na konferencích pěstují specializované akademické polemiky. Velmi často tu lze, bohužel, spatřit spíše sebeprezentaci a dnes neobyčejně rozšířené tendence zviditelňování se, této vyžadované součásti aktivit kulturních institucí. Ne, máme na mysli kult a imanentní kulturu, která byla spontánní součástí života člověka, od jeho narození přes každodenní lopocení až po odchod na věčnost. Jsou to kostely a poutní místa, tedy živé objekty, které slouží svému původnímu účelu.

Viditelným znamením duchovně-kulturního stavu společnosti jsou právě kostely, kaple a drobné sakrální památky na veřejných prostranstvích i v krajině. Mnohé tyto objekty se po roce 1989 podařilo ze státních peněz opravit za vydatné pomoci místní samosprávy, zejména ve městech, kde byla ekonomická síla, méně v malých vesničkách. Někde dokonce i ve vysídleném pohraničí povstaly kostely z úplných ruin, většinou díky iniciativám původního německého obyvatelstva.

Pokud jde však o ochranu památek movitých, pak lze mluvit o úplné katastrofě. Vykrádání kostelů v naší zemi způsobilo takové škody, že nelze nalézt analogie v obdobích míru. Jen husitská revoluce, protestantské čistky interiérů od „papeženských model“, třicetiletá válka a devastace pohraničí po odsunu obyvatel německé národnosti způsobily takové škody. Po roce 1989 není snad jediného kostela, stojícího mimo centrum obce, který by nebyl násilným způsobem vyloupen. Sochy světců, andělů, andělíčků, obrazy, svícny, ale i posvátné nádoby, kalichy, ciboria a monstrance se kradou, velmi často se svatokrádežným zneuctěním svatostánku. Tresty za vykrádání svatyní se neliší od trestů za jiné běžné krádeže, a jsou velmi mírné, zloději se nemají čeho bát. Kostely v České republice jako by stály na nepřátelském území. Státní dotace na zabezpečení kostelů plynou pomalu v tenkém pramínku a stejně nemohou nahradit netečnost a nezájem české veřejnosti i politiků. Sečte-li jedna farnost celkové náklady na pořízení elektronického zabezpečovacího systému, jeho opravy, údržbu a zvláště platby za služby PCO (pult centrální ochrany), pak obvykle jdou náklady do statisíců, stejně jako škody způsobené krádežemi, pokud se vyčíslí v korunách. Jde tu vlastně o obrovský projev agrese vůči slušným lidem a i o jejich diskriminaci, neboť kostely by měly být lidem přístupné jako oázy duchovního občerstvení a radosti z krásy. Jedinou známkou zájmu o tento problém, je chvilková pozornost médií. Sdělovací prostředky se ve snaze zajistit senzační zpravodajství v souvislosti s krádeží vrhnou jako hyeny na deprimovaného a uhoněného pana faráře a chtějí vyjádření. Zda byl pachatel dopaden, kdo to je, jak byl potrestán a zda byly předměty nalezeny, o to se pak již nikdo nezajímá. Řekněme si čistou pravdu: vrátí se jen nepatrné minimum odcizených uměleckých děl. Darebáci, kteří tuto trestnou činnost páchají, jsou napojeni na větší darebáky, „klienty“ s vytříbeným vkusem. Tito dobře situovaní občané, roztroušení po celém světě, jsou anonymní. Zloději, kteří provádějí tu nejšpinavější práci v terénu, po krátkém pobytu ve vězení (pokud jsou vůbec odsouzeni) mohou u nás vylupovat kostely zase. Církev na své náklady odstraňuje škody způsobené vloupáním (vylomení dveří, rozbití okna apod.), na své náklady pořizuje kopie, na své náklady odváží předměty do depozitářů (přičemž manipulací a demontáží dochází k dalším škodám), které by také měla zřizovat a udržovat. Škody způsobené ztrátou kulturních statků jsou však nevratné a nenahraditelné. A neomluvitelné.

V roce 2009, tedy v jubilejním 20. roce „svobody“ došlo k vykradení pašijové cesty v jihočeském Římově v takovém rozsahu, že i ona musela kapitulovat. Paradoxně se tak stalo právě v době, kdy byla navrhována k prohlášení za národní kulturní památku. Zbylé sochy byly proto narychlo odvezeny do provizorních podmínek. V aktuálním vysílání televize RTA pak starosta Římova suše konstatoval:...“přežilo to přírodní katastrofy, povodně...je to odkaz našich otců. My jsme z toho strašně smutní a naprosto bezradní“... To je pravda, a jak vzápětí naznačila jedna stará paní: „tohleto za války nebylo...“, mohl by některý bystrý pozorovatel dotáhnout úvahy do konce a říci nahlas: „přežilo to nacismus, komunismus, přírodní katastrofy, ale nepřežilo to 20 let demokracie !“.

A opět, břemeno starosti o další osud tohoto proslulého poutního místa zůstává na malé farnosti a díky dobré vůli i na obci. Přitom jde o podivuhodný areál, zbudovaný „ke spáse lidu“ v 17. století jezuity, kde se konaly a konají pobožnosti stovek věřících ještě v současnosti o poutích a na Květnou neděli, místo lákající turisty i zahraniční návštěvníky. Dle zákona o státní památkové péči by vlastník, tedy farnost, na své náklady měl zajistit přepravu soch, jejich ošetření a vystavení. Na své náklady chránit, v tomto případě již nelze jinak než odvozem do bezpečí; tedy v jistém smyslu by tak farnost měla sama zlikvidovat poslední stopy katolické zbožnosti jihočeské krajiny. A měla by se zřejmě postarat o zhotovení kopií, jejichž pořizovací cena jde do miliónů korun, pokud by měly být kvalitní. Nebýt podpory obce Římov, nemohl by vlastník sám zvládnout ani to nejnutnější, natož zajistit komplexní obnovu pašijové cesty v terénu. Na druhé straně se organizují ony zmíněné projekty mezinárodních výstav a konferencí, na něž jdou milióny z dotací, a státní instituce se na nich patřičně prezentují, jak „podporují kulturu“. Je otázka, zda v porovnání se ztrátami identity naší kultury, která je svým původem jednoznačně křesťanská, jde opravdu o priority. Nejde častokrát o vytváření falešného snobského světa, zatímco realita - tedy památka sloužící lidem ve svém původním prostředí - zůstává vydána napospas agresi, nepochopení a nezájmu?

Prázdné kostely a zmrzačená kulturní krajina žalují. Naše země jako by ztratila požehnání po stržení mariánského sloupu v Praze v roce 1918. Tehdy žalovaly také stovky poničených a úmyslně rozbitých soch sv. Jana Nepomuckého a dalších světců. V současné době jsou však škody daleko větší a devastace markantnější. Kradou se už i kamenné sochy, Boží muka, ozdobné prvky ze hřbitovů, nemluvě o měděných okapech. A tak dále.

Dříve měly kostely své patrony, jednak nebeské, tedy světce jimž byly zasvěceny, jednak patrony pozemské, kteří se hmotně starali o opravy a vybavení chrámů. Často to byly šlechtické rody, majitelé velkostatků, města, po pozemkových reformách např. i ministerstvo zemědělství. Patronáty byly roku 1949 zrušeny a tuto povinnost na sebe převzal stát (tento zákon platí dodnes). Začátkem 90. let nebyly vyslyšeny návrhy, aby krádeže památek nejen v sakrálních objektech, ale i v galeriích a muzeích, byly posuzovány mnohem přísněji, jako zločin proti samé podstatě státu. Víme, že vše souvisí se vším. Pokud nebude základním kamenem společnosti Ježíš Kristus a pokud evangelium neprostoupí jako kvas celou společnost, pak nebudou její základy dobře položeny a žádná státní památková péče, granty a dotace Evropské unie tuto zničující destrukci movitých církevních památek (ale zdaleka nejen jich!) nemá se svou legislativou šanci vyřešit.

Jiří Černý

Setkání. Diecézní časopis pro křesťanské společenství. Roč. 19, 2009, č. 11, s. 8 – 9.